Když jsem před šesti lety projížděl italské minipivovary poprvé – byl jsem překvapený, úrovní nabízených piv, jejich rozmanitostí, kvalitou a zápalem jejich majitelů. A to jsem přitom věděl, že Itálie byla v jistou dobu nejprogresivnější zemí v počtu nových pivovarů na hlavu na světě. Odjížděl jsem tenkrát zcela nadšený. O to více jsem se těšil na návrat po několika letech – zvláště nyní, při cestě do centra italského pivovarnictví – tedy okolí Milána. A to vše s početnou skupinou členů SPP a několika českých sládků – v čele s Martinem Vrbou, který je na místní scéně jako doma a byl nám víc, než jen překladatelem. A nadšený – jsem odjel i letos.

 Naše italská anabáze začala vlastně už ve Švýcarsku, v „italském“ pivovaru Broken City, chilských majitelů, na předměstí Lugana. Pivovar s 500l italskou varnou sídlí v přízemí a v horním patře (pár kroků do stráně) má jednoduše udělaný výčep, s osmi kohouty a lednicí. Pivovar vaří dnes všechna piva jen infuzně, s jednofázovým kvašením. Uvaří 2000hl za rok (vaří se každý den) a 30% produkce jde do plechovek, zbytek do sudů. Do plechovek ve zdejší části Švýcarska stáčí jako jediný, což je jistý problém, protože místní jsou zvyklí kupovat pouze lahve.

Název pivovaru značí v překladu „Zlomené město“, odkazující na pouhé „chudé“ předměstí bohatého Lugana, města jen a pouze plné bank. A jak to zde bylo za Covidu? Stát neposkytoval žádnou podporu pivovarníkům, nicméně místní si naštěstí pivo brali hojně domů a pivovar tedy toto období zvládl dobře.

Snad proto, že ještě nešlo o klasický italský pivovar, snad náhoda – ale zdejší piva byla zřejmě v kontextu nejhorší, za celé naše cestování. Taková průměrná. Od German Pils (těžký s malou pitelností), až po Hazy IPA „Galaxy&Motueka“ či „Benches on Beaches“. Nejzajímavějším pivem pak byla Gold „IPA“ s 5,8% alkoholu, dělaná na ležákovských kvasnicích, tedy spíše klasické IPL se skladbou chmelů  Amarillo, Citra a Mosaic.

Prvním skutečně italským pivovarem byl poté Birrificio Italiano – Alchemica v Limido Comasco na půl cesty mezi hranicemi a Milánem. Pivovar vznikl již v roce 1996 v rámci uskupení 5i pivovarů – a protože si majitelé mysleli, že jsou jediní, kdo budují pivovary – odtud pramení i název pivovaru. Jde o rukodělný pivovar, přičemž v Itálii tento přívlastek (Artiginale) mohou používat pouze pivovary, splňující následující 4 body: Musí dělat nefiltrovaná piva, nepasterizovaná, musí mít výstav do 10.000hl a musí být nezávislé.

Místní pivovar podmínky splňoval, navíc nepoužívá ani odstředivku. Všechna jeho piva (ale jak jsme později jistili – platí to i u všech ostatních pivovarů – jsou výrazně chmelená a za studena dochmelovaná, a snad proto italská piva tak hodně chutnají i nám, Čechům). Zdejší pivovar má 25hl varnu bez jakékoliv automatizace, výstav 7.000hl a všechna piva až na jednu výjimku (pivo Extra Hop), jsou vařená infuzně. Poměr sudového/lahvového je zde hezkých 70:30. Je však zapotřebí na tyto informace nahlížet také italskou optikou, protože na rozdíl od nás, výdělečnější jsou zde lahvová, nikoliv sudová piva.

Šokující byla informace ohledně propagace kvasnic spodního kvašení, které nasazují většinou cca 20x, ale někdy také až 150x!!! Pivovar má vlastní laboratoř a tvrdí, že má vše pod kontrolou. Nutno dodat, že dle všech vzorků, co jsme zde ochutnali – asi má.

Nejprodávanějším jejich pivem je Pilsner „Tipopils“, ale dělaný infuzí. Skvělý byl dle mne např. Wild Bock „Bibock“, ale i všechna jejich ostatní piva typu Ale, či pšeničná. PS: A pro milovníky Sourů – kyselá piva jsou zde opravdu kyselá.. 😉 Pivovar se nedrží – a tak se i prezentuje – přesných kritérií pro jednotlivé pivní styly, utváří si je a přetváří dle sebe. Všechna piva se jako v ostatních pivovarech stáčí ryze do nevratných lahví (pro zajímavost, nákupní cena klasické lahve 0,75l stojí 0,67 EUR).

Pivovar má 12 zaměstnanců a u všech je vidět ohromné nadšení pro pivo, včetně výřečné paní sládkové (mimochodem naprosto neodhadnutelného věku). Zážitkem pak byla návštěva jejich pivovarské restaurace, asi 1,5km od pivovaru, kde nabízejí 12 piv na čepu, ale mají zcela ojedinělou zahradní restauraci s posezením pro 12 lidí přímo v koruně stromu, i se speciálním ručním výtahem pro obsluhu tohoto místa. Prostě bomba! 😉

Večer prvního dne – nás čekal takový malý vrchol celého putování – a to pivovar Carrobiolo v Monze. Protože jako jeden z mála na světě, vaří Italian Tomato Ale. Tedy z cca 30% pivo z rajčatové šťávy, v tomto případě i přímo z rajčat. Neoficiální pivní kategorie, ale pivní styl – který scházel nejen mne na ochutnání. A na toto konkrétní pivo jsem se těšil dokonce už několik let – ač jsem si říkal, že chutí budu jistě zklamaný. Nebyl jsem ani trochu.

Tomato Ale – úžasné pivo, které dokázalo spojit nespojitelné, a to chuť rajčat a piva typu Ale a to naprosto nenásilně. Ve vůni plné zelených rajčat, v chuti jen velmi nenásilně a s pocitem, že vedle piva souběžně jíte pizzu, neboť chuť lehce evokuje rajčatové sugo na pizzu s nádechem bazalky. Zajímavá hořkost a nepatrnou kyselostí na konci. Pro studené chmelení se dává chmel Saaz, ale k tomu také bazalka a oregano! Pivní zážitek, který budu chtít opakovat ještě mnohokrát. Dokonalé bylo i spojení s jídlem – pravá bruschetta (zvláště s lehce připáleným pečivem) dotvářela dokonalou harmonii chutí. Skvělé!

Pivovar Carrobiolo vznikl v roce 2009 a používá německou technologii BrewTech. Vaří např. Barley Wine nakuřovaného z rašeliny, či klasický Brown Ale (vlajková loď pivovaru) a nebo IGA (Italian Grapa Ale), tedy pivo z hroznové šťávy (dle italské legislativy do 15%), ale zde ji dělají svou cestou. Hrozny bez pecek zkvasí (6-8 dnů), poté vylisují a nechají zkvasit do moštu (z 300kg hroznů získají 50l moštu), který posléze přidávají k pivu při kvašení. Ze zbytku vylisovaných hroznů zas dělají místní Sour.

Extrémem je pak místní houbový Imperial Stout, kdy přidávají speciálně usušené houby do výřivky  i do spilky. A aby toho nebylo málo, z čerstvých hub udělají ještě vývar, který přidávají do ležáckého tanku. Velmi výraznému houbovému aromatu a ještě více chuti se pak nelze divit. Za mne – (možná i proto, že nejím houby) – ale i pro většinu z nás – naprosto nepitelná záležitost a pivní zážitek, který pro změnu již nikdy opakovat nechci. Víc jak jeden lok jsem vypít prostě nedokázal. Přesto se našla malá skupinka lidí z naší výpravy, které to dokonce chutnalo. Tak já nevím… 😉

Druhý den putování jsme začali v pivovaru Rurale uprostřed zemědělských skladů a výroby v Monze, což má jisté daňové místní výhody. Původní (samospádový) pivovar byl uprostřed bývalého sila, poté razantně zvětšili kapacitu a přesunuli se do současných prostor, kde postupně přikupovali další prostory. Pivovar vaří 4000hl ročně a má kontinuální výrobu piva. Jako jediný minipivovar v celé Itálii, má i své vlastní kvasnice! Zajímavostí je i zařízení na míchání sladů (většinu bere ze sladovny Weyermann a Simpsons).

Pivovar má 6 spoluvlastníků zabývajících se převážně prodejem, a 9 zaměstnanců ve výrobě. Vyrábí velkou škálu pivních stylů, přičemž základem jejich produkce jsou piva Blanche Bock a American Pale Ale. Filozofie pivovaru je dělat pivovaru s dobrou pitelností, což mohu potvrdit zvláště u Bocku, ale i u všech ostatních piv, vč. těch nejsilnějších. Nejde o restaurační pivovar, ale pivovar má velmi příjemný odpolední pivní bar, v rámci svého provozu.

O pár kilometrů dále (opět v Monze) jsme navštívil pivovar Menaresta (založen 2007) spolu s jejich vyhlášenou pizzerií. Dnešní majitel se nechal před pár lety přesvědčit Lorenzem Dabove (největší znalec piva v Itálii), kdy spolu jezdili do Belgie a dostal se tak k pivu a nápadu, postavit si pivovar. Zpočátku zde vařili jen německá piva, dnes vaří téměř vše (ovšem se svým vlastním osobitým přístupem). A původní minipivovar se značně rozrostl… A roste dále.

Pivovar se hodně věnuje kyselým pivům, jejichž jednotný základ tvoří zkvašený chleba, který kvasí volně v dřevěných sudech. Imitují tak lehce výrobou Lambicu, místnímu produktu tak říkají odvozeně – „Lambric“, dle místní řeky Lambro. Z tohoto matečního piva se dělají posléze piva s různými příchutěmi. Dle vyjádření majitele a sládka v jedné osobě – zpočátku byla jejich kyselá piva nepitelná, dnešní výsledek je však velmi dobrý.

Pivovar sídlí v budově bývalé textilky, má vlastní úpravnu vody a dělá dnes 2000hl piva ročně, v příštím roce to prý již bude 2500hl. Dělá i „stařená“ piva, nicméně většinu dřevěných sudů ve sklepě tvoří jejich matiční „kyselé“ pivo. Ochutnat jsme měli možnost např. velmi dobře pitelný „německý“ Helles, či American IPA.

Posledním pivovarem dne (a pivovarem v Monze) byl pivovar Alder, v industriálním stylu, založený v roce 2019. Pivovar má 10hl varnu italské výroby a jeho název je odvozen od slova „olše“, kdy majitel má velkou vášeň pro dřevo a dřevěné hračky (dle výzdoby ale také pro Bud Spencera a Terence Hilla 😉 ). Pivovar vaří z 60% piva typu IPA (30% připadá na ležáky), 60% výroby jde do sudů, zbytek do plechovek. Jako u některých ostatních pivovarů – většinu sladů berou z Německa, menší část z Anglie.

Velký bar s deseti kohouty vévodí pivní restauraci, stejně jako celá řada diplomů na stěně. (Zajímavé, že jeden byl datován rokem 2023) – no zřejmě již dopředu vědí, v čem budou za rok nejlepší… 😉 Což mne přivedlo k noticce, kdy nám každý druhý pivovar během naší cesty po Itálii tvrdil, že zrovna jejich sládek byl vyhlášen jako nejlepší v celé Itálii. Tak buď se pletli datem a nebo mají velkou inflaci v soutěžích pro sládky… 😉 (PS:Zdejší sládek Marco Valeriani ale skutečně 2x za sebou vyhrál prestižní cenu Brewer of the Year.)

Industriální a prostorný styl restaurace (v budovách u nákladového nádraží) byl velmi příjemný a chutnalo nám. Vedle piva si toho ale zde moc jiného nedáte. Piva jsou dělaná infuzně, pouze Bohemia Lager byl dělaný jako jedno rmut. A protože mi jistý kolega-vtipálek na místě schoval notýsek s poznámkami – jak některá piva chutnala přesněji – jsem si již nestihl zaznamenat… 😉

Další den byl oficiálně na programu jediný pivovar, a to nejstarší minipivovar v Milánu, který vznikl již v roce 1996. V původních prostorách dnes již pivovar není (pouze původní restaurace) a jak velkou cestu urazil za těch cca 25 let je znát z toho, že z původní varny 500l, vyrostl dnes na 40hl varnu (v nových prostorách jsou od roku 2015). Pivovar uvaří ročně 8.000 hl piva, 10% produkce jde na export.

Většinu používaných sladů tvoří plzeňský slad z Německa, dopravovaný volně ložený – který si v pivovaru sami přefoukávají do velkého sila, pomocí plně automatizovaného procesu. Voda se upravuje (podobně jako u ostatních pivovarů), neb voda v Miláně je velmi tvrdá. Velmi pěknou technologii varny obstarala firma ROLE i s externím hořákem, jenž šetří až 30% energie.

Ve sklepě pivovaru byla krásná sbírka dřevěných sudů po americkém bourbonu, kde zrála (6-12 měsíců) piva Barley Wine a Imperial Stoutu. Kvasnice pivovar používá 34/70 z Weihenstephanu. Všechna piva dělají jednofázovým kvašením, před stáčením jdou ještě znovu na odstředivku. Stáčí se do lahví o objemu 0,33 a 0,66l, nicméně šestinásobně více jde naopak do klasických plechovek. Mimochodem velmi krásně designově řešených, podpořených ještě embossovaným reliéfním tiskem.

Piva jsme víceméně ochutnali až v jejich pivovarské restauraci na Via Golgi (trochu v duchu anglického pubu), kde měli na čepu 12 piv a dalších asi 20 druhů v plechovkách. Dovnitř jsme vcházeli hned s otevřením podniku, a přesto jsme byli rádi za rezervaci. Do deseti minut po otevření byla restaurace narvaná k prasknutí! Obsluha byla ale na frmol zvyklá a stíhala obsluhovat opravdu v rychlém gardu a všechna jídla byla na stole do deseti minut.

Všechna piva výborná, velmí dobrý Pils i Weizen, výjimečné pak byly Stouty, ať nakuřovaný Stout, či Imperial Stout (výrazně čokoládový s příznačným názvem „Tiramisu Imperial Stout“) a nebo Doppelbock „Porpora“. Na místě si můžete koupit např. i pivovarská trička. Jedinou drobnou vadou byl automaticky naúčtovaný couvert a to, že se občas cena jídla na jídelním lístku lišila s cenou z kasy… Ale zážitek z piv, tyto drobné neduhy přebil vysoko.

Volné a poslední dopoledne v Milánu využil každý dle sebe. Někteří zvolili zejména památky, jiní závodní okruh v Monze, nicméně nakonec vždy všichni skončili na pivu. A našel se podnik, dokonce hned kousek od hotelu, kde jsme se sešli postupně všichni.

Craftová pivnice MIR svým názvem již tak trochu napovídala v jakém duchu se ponese interiér restaurace. Co jsme však netušili (a proto o něm píšu i v tomto článku), že ve své podstatě jde o pivovar Muttnik z Pávie, který zatím s malou 500l varnou sídlí několik kilometrů jižně od Milána a zde svá piva pouze čepuje, aby se příští rok celá technologie přestěhovala právě sem.

Pivovar Muttnik resp. restaurace MIR svou tématikou zaměřenou na sovětskou kosmonautiku silně evokovala pražský minipivovar Lajka. Nicméně s daleko větším výběrem piv, čepovaných i lahvových. Potěšil Pils „Gagarin“, sice nepatrně obilný, ale výrazně chmelově hořký a dobře pitelný, či „Bolik“ APA a nebo svěží Hoppy Saisson s názvem „Strelka“. „Tsygan“ Mild Stout byl poměrně nevýrazný, např. oproti výborné Imperial IPA „Zhulka“. Názvy piv i piva samotná bavila. Překvapila mne u čepovaných piv vysoká pěna, (prostě klasická „čepice“), což mne osobně (a teď to schytám) vyhovuje. Prostě pivo je tak nějak hezčí – asi jsem „staromil“.

Další den jsme opustili Milán a začali se přesouvat 300km směr Padova. Po cestě nás však čekala ještě jedna úžasná zastávka, a to v pivovaru Lucky Brews na kraji Vičenzy. Pivovar jakoby utopený mezi starými fabrikami je doslova úžasnou oázou tohoto místa. Jeho industriální styl, nádherná zahrádka spolu s propojenou „kavárnou“, dotvářeli úžasnou atmosféru a duch tohoto místa a pivovaru. Plus nadšení a neuvěřitelná vřelost a pohostinnost majitelů.

Začátky pivovaru lze hledat už v roce 2012, kdy fungoval jako létající pivovar, aby o čtyři roky později vznikl pivovar skutečný (ještě na jiném místě). V tomto roce již zde však otevřeli restauraci a v roce 2019 sem přestěhovali i veškerou technologii. Pivovar zde není jen pivovar, ale i kavárna, restaurace, malá zahrádka, venkovní terasa, bar, klub – místo na akce a kdysi i diskotéky. Otevřeno mají každý den od sedmi od rána, do půlnoci. Vše spojuje zajímavá filozofie (nejen tohoto pivovaru)  – NABÍZÍME POUZE PIVO! A nealko. Žádný tvrdý alkohol a dokonce ani víno. „Pardon“ stejně tak se omluvil majitel podniku, „v té kavárenské části vlastně jedno úplně obyčejné víno máme, ale to jen pro ten případ, když sem přijde nějaká ta „komplikovaná“ žena.“ 😉

Hlavním produktem pivovaru je IPA, posledním rokem ke svrchně kvašeným pivům přidali i piva spodně kvašená, protože si myslí, že nejsou na veřejnosti doceněná. V době naší návštěvy měli na čepu pivo „Praha 12“ – dekokčně dělaný ležák z německého sladu a českého chmelu Saaz, bohužel lehce máslový, jinak názvem odkazující na českou stopu jednoho ze společníků a stupňovitost piva (nikoliv Prahu 12). Druhým spodně kvašeným pivem byl „Franz“, klasický Helles. V baru bylo na výběr nespočet dalších pivních stylů. IGA, Dunkel Bock, Imperial Stout, barikovaná piva…..

Pivovar začínal díky práci tří společníků a jednoho zaměstnance (dnes jich mají už 24). Výstav pivovaru je nyní 3000hl, technologii dodala italská firma SOCIS. Reverzní osmózou si měkčí vodu (konec konců jako ostatní) a veškerá piva dělají jednofázovým kvašením. Dříve dělali i piva dokvašovaná v láhvi, dnes vyrábí převážně ležáky. Tekuté kvasnice (V95) berou z Německá, rovnou již kultivované a točí je třikrát. 75% produkce jde do sudů, zbytek do plechovek. Třetinu výstavu prodají u přímo sebe v pivovaru.

Historie pivovarského objektu je poměrně pestrá za posledních cca 80 let. Bývalá budova cukrovaru po jeho zániku sloužila dlouho jako americká vojenská základna, po opuštění armádou se z budovy stal baptistický kostel, poté zlatnická dílna a teprve nyní je to už ryze pivovar. Doufejme, že na dlouho… 😉

Předchozí místo jsme neradi opouštěli, nicméně program nás tlačil dál. Další zastávkou byl „vesnický“ mikropivovar Evoqe, 10km od Padovy (nebo Benátek – kdo jak chce). Bylo vidět, že na tak velkou skupinu lidí (bylo nás celkem 34) nejsou zvyklí a možná z nás měli i jakousi trému. Pivovar si postavili tři kamarádi v roce 2017, poté co společně absolvovali kurs vaření piva.

Jejich nejoblíbenější pivní styl je Berline Weisse a kyselá piva, čemuž odpovídá i směřování produkce  pivovaru, ale dělají i klasická piva (celkem 32 druhů). Poměrně hodně se vaří i IPA a Pils. Název pivovaru je odvozen od slov evoluce, kvalita, energie. Varna má 600l, celkový výstav je 1000hl za rok. Svá piva prodává po celé Itálii. Na můj dotaz, zda existuje něco jako pití jejich piva okolo „komína“ mi sdělili, že žádná regionální návaznost zde není a je úspěch, že místní hospoda má alespoň i jejich pivo.

Pivovar často kooperuje s jinými pivovary a většinu ¾ produkce jde do sudů, zbytek do plechovek (zcela výjimečně i do lahví). Ochutnali jsme na místě jejich nejprodávanější pivo, Berline Weisse z infuzí ze sicilských citronů Bergamotte a NE IPA. Obě piva byla velmi osobitá, nebyla špatná – ale byl to jakýsi podprůměr oproti všem předchozím pivním zážitkům.

Místní technologie výroby piva je jednokroková infuze bez ohřevu, pouze s přidáním horké vody. Všechna piva projdou opět studeným chmelením a poté je nechávají zcela prokvasit, kdy do lahví i sudů přidávají dextrózu.

Se sympatickými majiteli jsme se poté ještě dlouho loučili u našeho autobusu, nicméně čas nás tlačil. Čekalo nás ještě ubytování o pár kilometrů dále a zejména netradiční festival historických pivovarů a historických pivních stylů, plný Kveiků a hromadou nepřeložitelných, nerozluštitelných a nikdy neslyšených pivních stylů, spíše podstylů.

Festival se konal v malé vesničce Trebaseleghe na zahradě mohutné multi-výčepové restaurace Al Cantoniere. Zpoždění na začátku nám ubíralo zoufale čas, který jsme měli na festival vyhrazený. Jenže o pár minut později jsme již věděli, že nám bude bohatě stačit. Přehlídka plná převážně skandinávských ultra kyselých nechmelených piv – byla skutečně pro fajnšmekry. Mé počáteční představy o tom, kterak si budu jednotlivá piva znamenat vzala rychle za své a zúžila se (jako ostatně u ostatních) na pouhá – dá se vypít/nedá se vypít. Přesto se našli zajímavé lahůdky, jako např. Sahti Porter.

Nedalo se nic dělat, po několika „starodávných“ pivech jsme přešli na piva, která v nabídce známe, tedy např. belgická kyselá piva, či nakuřovaná nebo kameninová piva z Rakouska. U toho samozřejmě zůstat šlo… 😉 Festival byl ale dosti zmatečný, protože v nabídce piv, vedle všech těch starobylých Kveiků byla překvapivě např. i piva z českého pivovaru Clock z Potštejna, která rozhodně nejsou ani trochu historická – stejně jako pivovar (navíc s jeho známým „robotickým“ designem). To by se účastníci asi divili, kdyby viděli ty „historické“ etikety.. 😉

Festival jsme tedy opustili poměrně záhy a přesunuli se zpět na hotel. Další den nás čekala už jen jedna poslední italská zastávka, a to robustní minipivovar Bire v Udine, kde vaří pivo náš Martin Vrba, který nám celou dobu všude tlumočil. Grazie!

Pivovar Bire byl založen v roce 2002 spolu s velkou hospodou jako poměrně megalomanský projekt tří majitelů a byl to kdysi největší minipivovar v Itálii (s varnou 30hl). Pivovar vznikl v Udine proto, že to bylo kdysi jediné italské město, kde byly hned dva průmyslové pivovary a navazoval tak na pivovarskou tradici v místě. V den slavnostního otevření se zde mimochodem vypilo neuvěřitelných 60hl piva!

Pivovar (který je v dlouhodobém nájmu) spolkl při svém počátku mohutnou investici 600.000 EUR a kdysi vařil a dodával pivo po celé Itálii. Bohužel díky ekonomickému vytunelování od jednoho ze společníků se vše změnilo. Z původních 60i várek ročně se dnes vaří jen 6 a z původních pěti nabízených druhů – dnes nabízí jen Pils s 4,9% alkoholu a Red IPA s 5,8% alkoholu. Obě piva jsou však velmi dobrá, se skvělou pitelností. Přeci jen je tam „česká ruka“ znát.  Hlídat kvalitu piva při vaření piva jen jednou za dva měsíce je však o hodně složitější. Českou stopu naleznete tak trochu i v logu pivovaru, kterému dominuje černá orlice, která vychází z moravské orlice a připomíná tak, že Udine bylo součástí Rakouska-Uherska.

Veškeré pivo z pivovaru se dnes vypije přímo na místě. Pivovar je spojen s kavárnou a otvírá již v 7.00 hod ráno. Jeho velké prostory umožňují pořádání různých akcí, nejčastěji sem chodí lidí na projekci sportovních přenosů (zejména fotbal a formule 1). Místní štamgasti mají k dispozici uzamykatelné vlastní speciální korbele, do kterých dostávají za běžnou cenu větší míru nápoje. Pivovar od samého počátku nabízí pouze pivo a nealko nápoje (kdysi dokonce jen kohoutkovou vodu). V horním patře je i několik stolů vybavených samovýčepy a celo-měděný bar v přízemí je největší v celé Evropě.  Myslím si, že našinci by se zde líbilo (a líbí – neboť zde prošlo v minulosti plno známých Čechů).

Co říct závěrem? Stejně jako kdysi, byl jsem i nyní z pivní Itálie nadšen. Tak jako jinde ve světě, pokud si chcete dát dobré pivo, musíte si za ním dojít/dojet. Na benzinové pumpě, a nebo v klasické samoobsluze ho většinou nenajdete. Je skvělé, že Italové před lety pivo „objevili“ a milují ho. A ač nemají třeba českou, či německou tradici – je to dnes pro ně úžasný a moderní nápoj, kterému holduje stále více lidí. A to přesto, že spotřební daň v této zemí je zhruba 3x větší než u nás. Salute!

PS: Velké poděkování závěrem patří nejen Martinu Vrbovi, ale i dalším pivovarským členům naší výpravy, bez kterých by to bylo tak trochu jiné. A samozřejmě i Lorenzovi Dabove, který nám leckde vše předmluvil. Někde až moc – „modří“ vědí… 😉

 

Rozsáhlou galerii z cesty najdete zde: