Je vánoční čas a konečně se dostávám k textu, který jsem chtěl napsat již před dvěma měsíci. V televizi právě běží tradiční pohádka Tři veteráni a za chvíli zazní zlidovělá hláška z filmu, „..tam jsem také nebyl…“. A přesně to se mi chce napsat, protože do Švýcarska jsem se vypravil poprvé. Cíl cesty (dlouho dopředu plánovaný) byl však pro celou naši výpravu jasně daný. Bylo to švýcarské pivo a lokální malé pivovary a minipivovary.

 Přestože pivovarnictví této nádherné země je poněkud ve stínu zejména sousedního Německa, má co nabídnout, a to přesto, že až do 18. století zůstávalo Švýcarsko vinařskou zemí a skutečný rozmach pivovarského průmyslu přinesly až roky 1860-1880, kdy v celé zemi místní úrodu vinné révy prakticky kompletně zlikvidoval révokaz a vznikla tak ohromná poptávka po jiných alkoholických nápojích, tedy pivu a to zejména z blízkých německých teritorií – Badenu, Würtembergu a Bavorska. Představovalo to nový start a rozmach i místního pivovarnictví. Konkurence z okolních zemí se však stala časem pro místní pivovary likvidující a proto v roce 1936 vznikl Švýcarský pivní konvent, kartel místních pivovarníků, kdy každý pivovar měl exkluzivní práva na prodej a distribuci piva v určité oblasti (ve své podstatě šlo o rajonizaci známou i u nás – byť za jiných okolností) a naopak nesměl prodávat jinde. Povolené byly jen čtyři druhy piva (ležáků) – Helles, Spezial, Dunkels a Starkes (Strong) Lager. Lahve kartelu měly své jasně dané objemy a sklo bylo opatřené leptaným znakem kartelu. Cizí piva se mohli distribuovat jen přes místní pivovary.

 Takto to vydrželo až do roku 1991, kdy došlo k liberalizaci trhu a krachující ideje kartelu vzaly za své. Bohužel globalizace vtrhla i sem a pivní trh dnes ovládají dvě pivovarské skupiny, Carlsberg (45% trhu) a Heineken (25%). O zbytek trhu se dělí cca 25 malých pivovarů a hodně přes dvě stovky minipivovarů, jejichž počet i zde stále stoupá (podle neoficiálních zdrojů jich je zde již téměř 400!). Zajímavostí a plusem skupiny Heineken je, že v mnoha oblastech distribuuje i piva z místních malých pivovarů. Podobně jako u nás může být slad surogován a to až do výše 30% a daň z piva se odlišuje podle původního extraktu, kdy se dělí na piva do 10°EPM, 10-14°EPM a více jak 14°EPM. A kolik piva se zde vypije? Celošvýcarský průměr je 57l piva na osobu a rok, ale rozdílnost v jednotlivých kantonech je poměrně značná. Tolik snad ve zkratce a nyní Vás již zvu na „jízdu“ po místní produkci.

 Naši cestu jsme symbolicky zahájili v pražském Pivovarském klubu, odkud jsme hodinu před půlnocí vyráželi na nejvzdálenější místo naší výpravy, do nejvýše položeného švýcarského pivovaru (a druhého nejvýše položeného v Evropě) – Biervision Monstein, který se nachází v nadmořské výšce 1630 m.n. Naše dva minibusy byly přistaveny, pivo na cestu a i pivo jako prezent naloženo – nezbývalo než vyrazit. Čekalo náš 650 km cesty a program byl nabitý. Jak se však ukázalo, konkrétně naše vozidlo ujelo o pěkných pár desítek kilometrů navíc, protože jsme druhému autu sháněli po třetí ranní hodině kanystr s naftou, protože mu poněkud nepochopitelně došlo na dálnici palivo. A kdo zná otvírací dobu většiny německých čerpacích stanic ví, že to není práce zas tak jednoduchá. O hodinu později, padesáti kilometrech navíc, s hodinovým zpožděním a o to větší žížní, ale i únavou jsme pokračovali dále.

 Cestou do hor, které vypadají jak krajinka z modelové železnice, se za svitu ostrého ranního slunce všichni pomalu probouzeli a nás čekal Biervision Monstein (www.biervision-monstein.ch). Bylo krátce po deváté hodině ráno a my dorazili na místo. Před pivovarem nás již čekala velmi sympatická místní slečna sládková, Cindy Weissenbergerová, která nás pozvala do degustačního sklípku a k naší radosti nám oznámila, že dostaneme ochutnat v dostatečné míře všechny místní produkty, navíc v čepované podobě. Před samotnou prohlídkou jsme tak stihli ochutnat místní weizen a zwickl.

  Prohlídka pivovaru nás zavedla do obou pater pivovaru a do všech jeho zákoutí. Pivovar byl založen v roce 2000 a za jeho zrodem je třeba hledat místní vodu. Byla to totiž místní křišťálově čistá voda která se vozila až do Zürichu k přípravě speciálního piva. A protože pivo lidem zachutnalo, rozhodli se současní majitelé pivovar udělat přímo u zdroje této vody. Vaří se zde pivo jak infuzně tak dekokčně, vše na varně Kaspar&Schulz (což je ostatně jakýmsi standardem všech švýcarských pivovárků). Slad je výhradně ze sladovny Weyrmann, chmel se používá špičkový německý Hallertau a to ve formě granulí, ale občas i jako čerstvý hlávkový chmel. Výstav pivovaru je 2.000hl a lahve tvoří 25% produkce. Z prohlídky pivovaru mne nejvíce pobavila odpověď paní sládkové na dotaz, zda se kádě na spilce chladí pláštěm či prostorem. Odpověď? My tady v horách máme většinou teplotu -15°C, takže my jí spíše zahříváme.. J.

  A co místní piva? Vaří se zde např. piva spjatá ke každému ročnímu období (my měli možnost ochutnat podzimní polotmavou verzi, tzv. lovecký speciál – byli jsme zde začátkem října). Velmi výborný byl 16° bock paní sládkové vařený dle její vlastní receptury, byť ještě velmi mladý. Zajímavostí v produktové řadě je určitě „kameninové“ pivo, tzv. Stein Bock, plně sladový a chmelový, bohužel ve vůni lehce papírový. Mne osobně velmi potěšil místní rauchbier, krásné jantarové barvy a přitom velmi jemný. Tradiční zwickl byl výrazně kvasnicový, ale prázdný. Určitě však návštěvu pivovaru lze jen doporučit. Pít místní pivo a kochat se výhledem do údolí stojí za to. A pokud by Vás náhodou přepadl hlad, hned naproti je místní horská hospoda, kde všechna piva ochutnáte též. Start našeho putování se povedl a my vyrazili po vydatné snídani sedmi vzorků piva dále.

 Po noci téměř bez spánku většina z účastníků další přejezd prospala. Posunuli jsme se o dalších 100 km, blíže k Bodamskému jezeru, kde nás čekaly poté již všechny ostatní naplánované pivovary. Další zastávkou bylo městečko Appenzell a největší pivovar na naší cestě – malý průmyslový rodinný pivovar Locher (www.appenzellerbier.ch), se současným výstavem 180.000hl (z toho 120.000hl v sudech), zajímavý nezvykle širokou nabídkou nabízených piv. Zakládá si výrazně na patriotismu a využívá především místních surovin a malých dodavatelů. V nabídce najdete plno vtipných a marketingově dobře zpracovaných piv, např. „Hasičák“, lehčí ležák ideálně hasící žízeň či „Úplňkový“ speciál vařený za úplňku. Každé z více než třiceti druhů vařených piv má poměrně dobře popsanou charakteristiku na webu, vč. vhodného párování k jídlům. Zajímavé jsou i některé fragmenty muzejní expozice o výrobě piva a historii pivovaru, např. na rozpoznávání jednotlivých vůní v pivu. Ve sluchátkách si můžete navolit výklad v několika jazycích (češtinu samozřejmě nečekejte J).

 Bohužel velkým zklamáním pro mne bylo, že jsme se vůbec nedostali do provozu pivovaru a jediné co bylo vidět přes skleněné dveře v průzoru z promítacího sálu, byla část ležáckého sklepa. Promítnutý klip byl pak zhmotněním reklamní kýčovitosti, nic neříkající o skutečné výrobě piva. Ani nevím proč, (nebo vlastně ano?), ale všechny tyto střípky u mne vyvolaly asociaci s komerční prohlídkou v pražském Staropramenu. Tam návštěvníkům také nic neukáží (s výjimkou varny kde se již nevaří a filmu, kde se o současné a skutečné technologii výroby nic nedozvíte).

  Prohlídka-neprohlídka pivovaru skončila a nás čekala degustace místních piv, na kterou jsme byli samozřejmě zvědaví nejvíce a kterou jsme mohli „neutralizovat“ neskutečně lahodnými preclíky. V rámci degustace jsme ochutnali šest místních piv, přičemž své hodnocení zde předkládám:

 Quöllfrisch naturtrüb (nefiltrovaný ležák / 4,8% alk.) – nejlépe bych ho přirovnal k jakémusi pivnímu hybridu – a omlouvám se za řádky dále, ale příhodnější charakteristiku bych pro toto pivo nenašel – připomínalo mi to „pšeničný helles“, ale s minimální pěnivostí, zato stopově nazelenalou „jablečnou“ barvou.

 Säntis Kristall Spezial (světlý speciál / 5,2% alk.) – bez výrazné vůně a chutě, vzhledem k extraktu mladiny prázdné. Díky všem těmto aspektům však paradoxně (a nebo spíše logicky?) velmi dobře pitelné.

  Holzfass Bier (nefiltrovaný speciál / 5,2% alk.) – opálový zákal, chmelová vůně (spíše bylinného ražení), až lehce papírová. Od nefiltrovaného speciálu bych čekal více chuti, ale určitě pitelné.

 Happy Green Strong (silný speciální ležák / bock / 8% alk.) – pivo vařené speciálně pro italský trh, se stopovým zákalem a krásnou měděnou barvou, s poměrně malou pěnivostí. Krásná sladová vůně, lehce alkoholová, s drobným nádechem barikovaného sudu nabízí očekávání i poměrně dlouhého chuťového doznívání, které je ale bohužel poměrně krátké.

 Appenzeller Weizenbier (Weizenbier / 5,2% alk.) – pšeničné pivo tmavě slámové barvy, se střední pěnivostí a vůní plnou banánu a „květinového“ chmele. Velmi příjemný a jemný weizen, se skvělou pitelností a středním řízem.

 Schwarzer Kristall (tmavý speciální ležák / 6,3% alk.) – pivo lehce evokující stout, vhodné jako aperitiv (zraje 3 měsíce), krásné hnědo-černé barvy s hustou bílo-béžovou pěnou a plnou vůní praženého sladu a kávy. Na stupňovitost EPM opět lehce prázdné, ale s krásným hořkým a kávovým dozníváním na patře.

  Pivovar je svou nabídkou (přes třicet druhů piv) skutečně ojedinělý (a to nejen ve Švýcarsku), což ukázala i naše malá degustace. Povídání se sládky pivovaru (kteří byli účastni) při degustaci se nečekaně protáhlo a původně formální rozhovor přerostl do více než přátelského. Hansi děkujeme!J

  Po 20 km cesty plné zatáček a teplého alpského „fénu“ a krátké zastávce v místní sýrárně, jsme dojeli do městečka Rebstein, kde nás čekala poslední pivovarská zastávka tohoto dne (spíše už „dvoudne“) –téměř rodinný pivovar Sonnenbräu (www.sonnenbraeu.ch). Pivovar s historií starou 122 let, který měl po druhé světové válce skutečně na kahánku, a přesto dokázal přežít a díky zkrácenému pracovnímu týdnu ani v nejhorších časech nepropustil jediného svého zaměstnance. Současná vnější stavba je z roku 1968 a dnes vaří až 15 druhů piva z místní málo vápenaté vody a mnoho druhů limonád, nepřekvapí tak poměrně veliký sklad. Pivovar má výstav 32.000hl a vyrábí např. muškátové či kukuřičné pivo. Právě posledně jmenované (Maisbier s 5% alk.), bylo naším uvítacím nápojem v privátní pivovarské pivnici. Maisbier bylo dokonce první kukuřičné pivo v celém Švýcarsku a ať si můžeme o této surovině k výrobě piva myslet cokoliv, jeho suše osvěžující a lehce lepkavá chuť byla v kombinaci s lahodnými párky a po celém náročném dni vítána.

 Druhým degustačním vzorkem nám bylo černé pivo (s 5% alk.) „1891“, decentně hořké, s poněkud prázdnějším tělem a lehkou kyselinkou, ale příjemné.

 Při prohlídce pivovaru, kdy jsme nevynechali jediný kout, nás překvapila naprostá otevřenost ohledně použitých surovin, technologických postupů, zařízení a také nadšení a až fascinující zápal našeho průvodce. Pokud jsou takto pro pivovar zapálení i všichni ostatní zaměstnanci – lze jen závidět. Posoudit jsme to nemohli, neboť v pátek večer se nepracuje v žádném pivovaru. Ani v českém, ani ve švýcarském J. Otevřenost vůči zákazníkům panuje i na webu, kde si můžete prohlédnout vždy u každého provozu několikaminutový šot z varny, filtrace, stáčení atd.

 Na závěr prohlídky jsme si mohli vybrat libovolné pivo na cestu, rozloučili se a nastoupili do mikrobusů, abychom absolvovali poslední přejezd tohoto dne, do nedalekého Rorschachu na kraji Bodamského jezera, kde jsme se ubytovali v místním hostelu s výhledem přímo na rozlehlou vodní plochu, což bylo zřejmě největším plusem tohoto místa. Nevýhodou se ukázala být snaha nechat si některé věci (pivo a sýry) v chladu, tedy na parapetu za oknem. Nešťastné a náhodné spadnutí pivní lahve z prvního patra bylo za hlasitého hulákání a vyhrožování policií místní paní označeno za pokus o vraždu (nutno dodat, že šlo o plastovou lahev, která se ani nerozbila a navíc dopadla od zmíněné osoby asi 5 metrů). Aby toho nebylo málo, místní vynalézavé a šikovné vrány do rána sebraly z oken a vyzobaly veškerý sýr zde uschovaný, a to přesto, že byl vakuově balený. Jedinou stopou se tak ráno stal prázdný a proklovaný obal na trávníku. Jak na to vrány přišly a vše odnesly nám bylo trochu záhadou a ze zmizení sýra jsem byl lehce podezírán i já sám J, protože jako jediný na pokoji jsem si tam své potraviny neuložil, což se nakonec ukázalo více než prozřetelné.

  Druhý den začal nákupem snídaně v místním obchůdku u nádraží, kde si však případný zájemce o pivo mohl vybrat víceméně jen mezi Feldschlösschenem a chorvatským Karlovačkem (oboje ze skupiny Carlsberg). Odpočatí a sytí jsme s velkým očekáváním nastupovali do aut a těšili se na „garážový“ minipivovar Bofo (www.bofo.ch) v 20km vzdáleném Herisau. Po mírném bloudění jsme dorazili do vilové čtvrti, kde jsme našli náš požadovaný cíl podle vývěsního štítu nad vraty garáže a řady sudů okolo domu a zejména sytě žlutých historických vozidel pivovárku, sloužící pro přepravu piva a jako výborný reklamní poutač. Čekali jsme od tohoto místa hodně, ale realita nám v mnoha ohledech vyrazila dech.

  Pivovárek BoFo (název odvozen od jmen zakladatelů Bolta a Forrera –dvou mladých pivních nadšenců), kteří pivo nejen vaří, kvasí ale i čepují a starají se o chod své garážové restaurace s neopakovatelnou atmosférou a geniusem loci. Otevřeno je pouze dva dny v týdnu, v úterý a pátek. První místní pivo vzniklo na začátku roku 2013 z koncentrátu a bylo stočeno i do lahví. Dnes už pivo nelahvují a veškerý výstav (v době návštěvy šlo o 100hl vyrobených v letošním roce) se suduje a vypije buď přímo na místě či se rozveze do okolních hospůdek nebo mezi kamarády.

  Způsob výroby piva v tomto mikropivovárku však šokuje a nedovedu si představit, jak by stejná věc byla přenositelná na české poměry a jakou zdrcující kritiku (zvláště na některých pivních webech) by musel takovýto pivovárek snášet. Přestože jde o garážový mikropivovar s minivarničkou, vaří se zde dnes jen tmavé pivo (a to ještě občas), zatímco světlé pivo se vyrábí z dvacetistupňové kmenové várky, která se teprve posléze seřeže na požadovaných 13°plata s 5% alkoholu. A aby těch překvapení nebylo málo, pivo se nevaří zde, ale v blízkém pivovaru, odkud se vozí čerstvá mladina, která se čerpá do poměrně velikého CK tanku před vchodem a teprve zde se pivo zakváší! Přesto (možná umocněné zdejší domácí atmosférou) šlo o velmi chutná piva. Světlé pivo působilo jako mix několika pivních stylů (helles, ležák, zwickl) a mělo úžasnou pitelnost. Pivo žluté zakalené barvy podzimního listí, ve vůni lehce chmelové, ovocné a stopově kvasnicové a na místní poměry nezvykle chmelově hořké.

 Druhé místní pivo byl klasický schwarzbier, se střední pěnivostí, s vůní praženého sladu a kávy, sušší, ale velmi jemné a jemně hořké s dlouhým lehce kořeněným dozníváním. Opět velmi pitelné, byť ne tak chlebnaté jako světlá verze místního piva. Odtud se skutečně špatně odcházelo. Domácí klobásy, sýr a chléb, domácí pivo, domácí atmosféra… Co víc by si člověk mohl přát? Jako bonus navíc proběhlo i svezení historickým náklaďáčkem před pivovarem. Zaplatili jsme každý podle svého uvážení a konzumace do velkého keramického prasátka, kam jsme pro štěstí naházeli i všechny zbylé české koruny v kapse. (Po současné devalvaci české měny ČNB se jednoho dne asi kluci z pivovárku nebudou namáhat je vyměnit – budou zřejmě bezcenné J).

 Poslední plánovanou zastávkou tohoto dne byl pivovar Kornhausbräu (www.kornhausbraeu.ch), kousek od centra Rorschachu. Industriální styl a otevřenost prostoru pivovaru a restaurace Vás učaruje hned od začátku. Dlouhému baru vévodí 12i pípa a v době naší návštěvy bylo na čepu hned sedm místních piv (Helles, Dunkles, Schwarzbier, Märzen, medové, konopné a Weizen), všechna s obsahem alkoholu 5%. Kvalita piv byla velmi rozdílná. Weizen byl nakyslý a přitom zcela neovocný, Dunkles byl prázdný, též nakyslý a v medovém pivu byl med příliš invazivní jak ve vůni, tak v chuti. Na druhou stranu Helles byl velmi fortelně zvládnutý, svěží a hezky pitelný. Schwarzbier měl nádhernou tmavou barvu, lehkou kávovou vůni kombinovanou s chmelem a dlouhou hořkou chutí plnou pražených sladů. Úplně nejlepší byl pak místní märzen, mlhavě zlatavě-bronzový, plný a výrazně sladový. Dovoluji si ho dokonce označit za vůbec nejlepší pivo, které jsem ve Švýcarsku pil. Panu sládkovi za toto pivo (a také pozdější výklad) moc děkuji. Ve výčtu piv schází konopné pivo, které jsem  jako jediné neochutnal.

  Minipivovar je poměrně rozlehlý a v současné době se montuje nová automatická stáčecí linka (dosud se lahvovalo ručně). V roce 2014 budou k dostání již nové 0,33l lahve. Některá piva se zde pro export mimo pivovar i pasterizují! Na varně (opět technologie Kaspar&Schulz) se vaří vždy dvě várky za sebou a spojují se až v ležáckých tancích. Další zajímavostí je, že pivovar má i vlastní 100l pokusnou varnu. Funguje i pro komerčně výukové účely – kdy si může skupina ( max 7 lidí ) koupit kurs vaření piva a pod dohledem sládka uvařit své pivo za cenu 150 Franků (cca 3.300,- Kč na osobu). V ceně vedle vaření a kursu je i 15 patentových lahví 0,5l se svým vlastním pivem. Roční výstav pivovaru bohužel ve svých poznámkách z cest nemám, jen poměr sudového a lahvového piva (70:30 ). Šedesát procent veškeré jejich produkce se vypije přímo na místě.

 Pivovar Kornhausbräu nám byl i azylem pro plánované setkání se zástupci švýcarského sdružení homebrewářů (IGBraukultur-www.igbrau.ch) s kterými jsme probrali všeobecné rozdíly mezi českým a švýcarským pivovarnictvím a zejména legislativními rozdíly při vaření piva doma. Na závěr jsme předali naše pivní prezenty, které tvořily piva z Břevnovského klášterního pivovaru Sv.Vojtěcha a z pivovaru Hostivar. Vzhledem k tomu, že článek vzniká až téměř tři měsíce od této cesty, mohu zde citovat pro zajímavost mailové zhodnocení některých českých piv za celý kolektiv, jenž zaslal předseda tohoto sdružení, pan  Patrick Marc Hölterhoff:

 Břevnovský Imperial Pilsner: Chuťově velmi dobré pivo, síla alkoholu příjemně skryta. Na patře se zajímavým dozníváním nějakého koření. Intenzivní vůně chmelu. Pivo ideální ke svátečním příležitostem, lehce ovocné v chuti, ale přitom krásně hořké, s poměrně malým řízem a pěnivostí. Výrok: Nejlepší pivo při jejich degustaci, ideální pro vychutnávání.

 Břevnovský Russian Imperial Staut: Velmi zajímavé speciální pivo s intenzivní chutí kávy ve všech smyslech, vhodné k dezertu nebo na zakončení večera. Pivo s nízkým řízem, velmi intenzivním aroma i chutí. Výrok: Velmi speciální, sváteční pivo pro přípitek, ideálně kombinované s jídlem/nejlépe dezertem.

 Hostivarská jedenáctka: Ideální pivo pro delší popíjení, s dobrou pitelností a lehkou svěží vůní ovoce a chmele, ale nepříliš výrazné. Výrok: Ideální pivo pro letní večery k fotbalu.

 Možná někdo nesouhlasí se „švýcarským“ hodnocením českých piv, na druhou stranu s mým hodnocením některých švýcarských piv v reportáži se jistě zase neztotožní tamní štamgasti a sládci. Dokonce určitě ani mí kolegové, s kterými jsem celý tento výlet absolvoval. Ale o tom už ten život pivní je.

  Naše putování po švýcarských pivovarech se blíží ke konci, zůstává poslední neplánovaný bod. Vzhledem k dostatku času, dohodli jsme se, že se podíváme ještě do jednoho místního minipivovaru. Neplánovaně, nečekaně a jako obyčejní hosté. Výběr padl na supermoderní minipivovar Freihof (www.freihofag.ch) z roku 2010 na kraji městečka Gossau. Krásný, až kýčovitý objekt, v podvečer krásně nasvícený, se skutečně okolí vymyká. V době našeho příjezdu zde probíhal Oktoberfest, který si v posledních letech Švýcaři masově oblíbili a do jisté míry „přivlastnili“ a v době konání pravého festivalu v Mnichově se po celém Švýcarsku koná v mnoha sálech, restauracích a pivovarech místní obdoba, plná hudby, hromadného veselí a popíjení a samozřejmě velkého množství Märzenu v tuplácích a klobásek na talíři.

 Přestože pivovar praskal ve švech, čemuž ještě napomohla oslava svatby v sále s varnou, volné místo jsme si našli a obsluha stíhala obsloužit všude a všechny hosty. Celá stavba byla doslova provoněná novotou a měděná 10hl varna ( jak jinak než Kaspar&Schulz ) byla tak čistá a vyleštěná i veškeré její okolí, že jsem měl pocit, že jde jen o zvětšený model. Vařit na této varně pro mne v představách znamenalo navléknout si měkké papuče a bílé rukavičky a případné každé upadlé zrníčko sladu hned po sobě vyluxovat. Příznivec čistého a supermoderního (a také drahého) designu si přijde na své. Na druhou stranu zcela nám tu všem scházela atmosféra pivovaru, tradice, kouzlo toho nápoje, kvůli kterému jsme sem všichni jeli. Pivovar vyrábí stabilně 3 druhy piva plus sezónní piva, ale také např. pivní pálenku a další likéry. V době naší návštěvy byl na čepu Helles, Weizen, Märzen (Festbier) a Dunkels. A jáká ty piva byla? Jako celý pivovar. Krásná a v krásném designovém skle, vlastně dobrá a pitelná, ale přitom ničím zvláštní. Scházelo v nich to, co dělá pivo pivem. Kus pivovarského srdce, kus svého já, který tam vkládá každý sládek.

 A protože hodina poskočila, poměrně záhy jsme pivovar opustili a vrátili se zpět do Rorschachu. Druhý den nás čekala již cesta zpět, kterou jsme si malinko upravili a prodloužili o zastávku v Salzburgu v Augustiner Bräu, ale to je již zcela jiný příběh.

 Dovolte mi na závěr ještě jeden postřeh, kterého jsem si nemohl nevšimnout pokaždé, když jsme předávali místním sládkům a hostitelům česká piva. Tím že jsem vzali piva např. i z minipivovaru Hostivar, která svá piva dosud lahvoval (nepočítám speciální vánoční edici vydanou před několika dny) jen do PET lahví (koneckonců tak činí z praktických i ekonomických důvodů i většina českých minipivovarů), dopustili jsme se jisté degradace v očích našich obdarovaných, protože pivo v plastu je něco, co ve Švýcarsku skutečně nikde v malých pivovarech neuvidíte a co je odmítáno a bráno jako podřadné pivo. Plně jejich myšlenky chápu, na druhou stranu ekonomická síla tohoto národa je bohužel jinde než naše.

  A na úplný závěr ještě krátké poděkování za přípravu celé cesty a dojednání všech prohlídek a degustací panu Janu Plachému, který mnoho let v Rorschachu žil a díky jeho osobním vazbám jsme se občas koukli i do míst, která bychom jinak neměli možnost vidět a zažít.

Tomáš Erlich

Fotogalerie z cest k vidění zde: