Salzburg – překrásné město Solné komory, známé svými památkami, cukrovinkami a samozřejmě proslavené zejména osobou a hudbou W.A.Mozarta. Město obklopené nádhernými zasněženými vrcholky Alp, ale též obklopené mnoha zajímavými pivovary, přičemž mnohé najdete i přímo v centru města. A právě o pivech, pivovarech a pivovarnictví v Solnohradsku, kde se vaří pivo dle historických zápisů již asi 600 let, bude tento článek. Mimochodem, Salzburg je brán místními jako hlavní město piva v celém Rakousku.

 

 Konec března pátek brzy ráno a náš autobus právě vyrazil na svou pivní pouť. Vedle členů Sdružení přátel piva a dalších znalců a přátel piva, vyrazili s námi i někteří renomovaní sládci jako Oldřich Záruba a Vladimír Černohorský. Původní počet přihlášených sládků trochu ve mne dokonce vyvolal myšlenku, známou spíše z kruhů politických elit, zda nejet do Rakouska raději autobusy dva a sládky rozdělit tak, aby v případě nehody jednoho autobusu zůstal v České republice alespoň někdo, kdo bude vařit pivo i po této katastrofě. Naštěstí k žádné nedošlo a i počet sládků se nám výrazně zredukoval, takže jsme zůstali u vozidla jednoho. J

 Jedinou potencionální katastrofu tak představoval pouze náš do minuty nabitý program na další dva dny, poměrně náročný i na zkušeného pivaře, natož na naši dámskou část zájezdu. A jak už to tak bývá, nikdy nejde nic přesně tak jak si naplánujete, a tak díky objízdné trase před Budějovicemi kvůli nehodě a dopravnímu kolapsu v Salzburgu, dojeli jsme na místo naší první zastávky skoro s hodinovým zpožděním…

 

Zastavení první: Augustiner  Bräu ( Klášterní pivovar Mülln řádu Augustiánů )

 Představovat tento pivní a také turisticky atraktivní skvost Salzburgu zřejmě většině čtenářům netřeba, i když i nás, částečně znalé, dokázal při prohlídce pivovaru pan podsládek mnohým překvapit.

 Pivovar byl založen roku 1621 řádem augustiánů (samotný klášter byl dostavěn o sedm let dříve) a vaří se zde podle původních receptů (samozřejmě vše dle Reinheitsgebot) na řadě zařízeních, dnes už muzejní povahy. Vedle úžasně nablýskané měděné varny Kaspar&Schulz z roku 1912 (varna prošla před dvěma lety rozsáhlou rekonstrukcí) používá pivovar i jiné technologické historické skvosty. Např. sprchové chladiče z let 1892(?) a 1912 a zejména funkční železnosmaltový chladicí štok, kde mladina leží vždy asi hodinu. Místní hygienik naštěstí ještě nemá návyky bruselských úředníků, takže v průduchách nejsou ani sítě, hmyz a ptactvo prý dostatečně odradí unikající pára. Na spilce (přístupné i všem návštěvníkům) je deset otevřených hliníkových kádí, chlazených pláštěm i prostorem. Zákvasná teplota se pohybuje mezi 10-12°C a kvasnice se požívají z blízkého Stieglu. Pivovar má dva sklepy chlazené prostorem, celkem 40 klasických tanků, naprostá většina o objemu 73hl. Zajímavostí je i původní umístění lednice přímo nad ležáckým sklepem, kam se dával led z místních ledovců. Pivovar má i své vlastní bednářství – dnes jako jediný v Rakousku! Pivovar používá jak dřevěné sudy, tak klasické KEG, ty zejména pro prodej do restaurací v okolí.

 Bez zajímavosti není ani samotná, již zmíněná, plně automatizovaná měděná varna. Vedle malé přípravné „vystíračky“ jde zejména o samotný ohřev varny, které probíhá z ústředního vedení, které má teplotu 140°C. Škoda jen, že scezovací korýtko na varně je už jen atrapa. Přesto se zde na nás zážitky valily doslova na každém kroku, na každém schodě.

 Pivovar má dnes výstav 13.000 hl a 50% produkce se vypije přímo na místě. Zajímavé jsou i vlastnické poměry pivovaru, protože řád augustiánů v 19.století v Salzburgu zanikl a klášter přešel do rukou řádu benediktinů. Současné vlastnictví pivovaru je rozdělené a následující: 50% patří augustiánům, 25% benediktinům a 25% pivovaru Stiegl.

 Pivovar vaří celoročně jen jeden druh piva (za použití prémiových chmelů z Žatce a Hallertau), a to neuvěřitelně lahodný märzen (jenž tak krásně klouže do krku a kdo nevyzkoušel, neuvěří), přičemž na vánoční a velikonoční svátky se vaří ještě i silnější bocky. Pivo se čepuje do kameninových džbánků z dřevěných sudů samospádem a to rychlostí, kdy ani nevěříte, že nápoj už ve škopku skutečně máte. Pro zvýšení prožitku je jistě lepší si pro pivo chodit osobně, jak to dělá minimálně 90% všech návštěvníků. Je to levnější a také procházka okolo stánků plných úžasného voňavého jídla a místních specialit v chodbách kláštera je inspirující. Pivo můžete vypít v jednom z mnoha ohromných sálů a nebo na největší pivovarské zahrádce v Rakousku, čítající až 1.500 míst! Škoda jen, že nás už tak neuvěřitelně tlačil čas a museli jít na další štaci. Přesto, a nebo právě proto, se sem mnozí druhý den večer ještě vrátili… J

 

Zastavení druhé: Kästners Schenke s´Kloane Brauhaus

 Asi po dvaceti minutách chůze, plné panoramatických výhledů na Hohensalzburg, jsme došli k nejmenšímu komerčnímu pivovaru v Salzburgu, do Kästners Schenke s´Kloane Brauhaus. Domácí a rodinný pivovárek byl založen v roce 1998, na místě bývalého vinařství. Vaří se zde na 4,5hl referenční varně malé strojní firmy z Grazu a dělají se vždy dvě várky za sebou. Sklep byl postaven svépomocí, stejně jako otevřená spilka.

 Výstav pivovaru je pouhých 350 hl. Pivo leží většinou přímo v sudech, neboť kapacita ležáckého sklepa je příliš malá. Kvašení probíhá při 9,5°C s kvasnicemi nespecifikovaného malého pivovaru v okolí. Na čepu celoročně najdeme dvě piva, místní keller a weizen. Přesto se zde dělají i různá výroční piva. Pivovarská restaurace pro veřejnost má otevřeno od pondělí do pátku a vaří se zde výhradně dobroty domácí kuchyně a z domácích surovin.

 Ochutnali jsme zde tedy „klasiku“. Místní märzen byl na rozdíl od toho z Augustineru říznější, sušší, méně sladový, ale o to více chmelený. Skoro nám všem připomínal styl franckých piv. Weizen měl blumovou barvu i chuť, ve vůni byl zcela nepšeničný, překvapivě převažoval chmel. Chuť byla zpočátku nakyslá, poté se zlomila na ovocnou blumovou/špendlíkovou. Bohužel místní weizen vůbec neosvěžil…

 

Zastavení třetí: Die Weisse

 Ještě před 100 lety bylo v Salzburgu přes 50 pivovarů, ale vařily převážně jen märzeny. Změna přišla v roce 1901, kdy místní (ale německý) sládek a dobrodruh Adelbert Behr, poprvé uvařil krásně oranžový a ovocný weizen z pšenice, jenž mu rostla přímo na dvorku svého hostince, později pivovaru. A toto pivo se zde vaří dodnes. A jak už název pivovaru napovídá, je zvláštní tím, že vaří víceméně pouze pšeničná piva, byť hned celou řadu. A byl naší další zastávkou na cestě.

 V pivovaru nás nečekala jen prohlídka a ochutnávka místních piv, ale také přátelé z rakouské pivní organizace Bier IG, pro které jsme pro změnu my přichystali ochutnávku vybraných českých piv, konkrétně z pivovarů Primátor, Herold, Hostivar, Matuška Broumy, Chotěboře, Únětic a z Břevnovského klášterního pivovaru. Na všechna piva se nedostalo, ale rozhodně největší dojem na účastníky udělal matuškův speciál Hellcat. Všechna piva byla podrobena ještě klidné degustaci v dalších dnech, bohužel do uzávěrky časopisu se nám nepodařilo vyjádření rakouských znalců piva získat. Tak snad příště J.

 Pivovar Die Weisse je propojením historie (jde o nejstarší funkční minipivovar v Rakousku) a současnosti (na pivovar navazuje hudební klub a téměř přímo na varně probíhají ohromné diskotéky). Vzhledem k tomu, že jedna taková probíhala i za naší návštěvy, obsluha ani trochu nestíhala.

 Piva se vaří víceméně jen z rakouských surovin a výjimečné jsou zejména zdejší weizenbocky, dozrávající zásadně v lahvích a také Frizz, pšeničné pivo se šampaňskými kvasnicemi, zrající půl roku. Toto pivo (s 8,5% alkoholu) se podává v krásných 1,5l lahvích z tlustého skla a je plné výrazné ovocné vůně jablek a meruněk. Lahvový weizenbock byl jako vždy skvělý, mlhavé jantarové barvy, krásně plný, ve vůni banánově-ořechový. Bohužel zklamáním byl pro mne klasický Helles weizen, výrazně nakyslý. Ale zřejmě šlo jen o nešťastnou náhodu, neboť při mých dřívějších návštěvách v tomto pivovaru byl vždy velmi dobrý.

 

Zastavení čtvrté: Alleberger´s Landgasthof

 Naše pivní cesta začínala druhý den až před jedenáctou hodinou, všichni účastníci „zájezdu“ tak byli dokonale odpočatí a jasné nebe a slunce nad Salzburgem ozařovalo krásná zasněžená horská panoramata blízkých Alp. Prostě nádhera. A bylo ještě lépe!

 Jen asi pět kilometrů nás dělilo od hotelu k další zastávce na naší cestě, k rodinnému pivovaru Alleberger´s Landgasthof, který je na téměř idylické návsi předměstí Salzburgu – Siezenheimu. Božský klid, teplo a útulnost místa nás očarovala, stejně jako stavba celého rodinného penzionu (už od roku 1814!) i s vedle umístěným minipivovárkem, postaveným v roce 2005. Varna má elektrický otop, objem 250l a vaří se zde 1x týdně 2 várky za sebou. Je univerzální a její scezovací část funguje zároveň i jako whirpool! Celkový výstav pivovaru je 250hl za rok a 85% piva se prodá a vypije přímo zde. Technologii do pivovaru dodala malá německá firma LABU Bräu a pro cenové srovnání – celý pivovar stál 80.000 EUR.

 Vaří zde stabilně 2 druhy piva, märzen a weizen, plus sezónní speciály. Za naší návštěvy šlo o polotmavý fastenbier. Pivovar používá německý chmel i kvasnice. Na spodní kvašení jsou nasazovány pouze jednou, na svrchní pětkrát. Pivo z ležáckých tanků jde přímo do restaurace!

 A jaká byla místní piva? Weizen byl sice méně řízný a osvěžující než bych očekával, ale plný a dobrý, s nepatrnými známkami „připáleného“ sladu. Při jeho výrobě se do hlavního kvašení přidávají květy bezu. Světlý nefiltrovaný märzen s barvou zežloutlého podzimního listí byl skvěle pitelný, ve vůni plný kvasnic a chmele, nepatrně sušší, s hořkým dozníváním na jazyku a se stopami karamelového sladu.

 Nelze nezmínit ještě místní úžasnou a aristokratickou kuchyni (jak ji sami nazývají majitelé na webu). Všechny pokrmy jsou zhotovovány z domácích a čerstvých surovin a vedle úžasné chutě Vás překvapí i množství samotné porce. Místní řízek, který si dala většina účastníků, připomínal velikostí spíše kolo od traktoru, než malý krčící se řízek mezi bramborami, který známe z českých pohostinství. Vedle farmářských produktů si lze dopřát i velký výběr zvěřiny.

 A teď si všechny ty dobroty představte na krásné a klidné zahrádce, orosená piva se na stole třpytila ve slunci, rodinná atmosféra a obsluha, úžasný klid jen občas přerušený letadly přistávajícími na nedalekém letišti… Nikomu se odtud nechtělo, o to více s vědomím, že další zastavení bude poněkud komerční.

 

Zastavení páté: Hofbräu Kaltenhausen 

 Již avizovaná, tak trochu komerční zastávka v Halleinu (pár kilometrů jižně od Salzburgu) snad, ale rozhodně místo které za návštěvu stojí, s ohledem na jeho pivovarskou historii. Jde o nejstarší pivovar v zemi (z roku 1475) a místem, kde se vařilo (a dodnes vaří) nejstarší pšeničné pivo v Rakousku. Původní pivovar však již pivo nevaří, pouze nově postavený minipivovar v objektu pivovaru na druhé straně silnice oproti původní varně.

 Pivovar dnes patří do skupiny Bräu Union (Heineken), která má bohužel na svědomí i uzavření původního provozu, ke kterému došlo v roce 2003. Přitom se pivovaru dařilo a po 1. světové válce dokonce pod něj spadalo dalších pět pivovarů v okolí a společně vytvořily akciovou společnost. Tak tomu bylo až do roku 1998, kdy je koupila právě skupina Heineken, která v současné době vlastní 67%! rakouského trhu. Současný minipivovar navazující na tradici vaření v Kaltenhausenu byl pak zprovozněn až v roce 2011.

 Ze všech míst zde na Vás dýchá atmosféra starého dobrého pivovaru, schovaná ve stálém stínu vrcholků německých a rakouských hor (pivovar leží téměř na hranicích). Pivovar používá k výrobě místní skalní vodu, původní pivovar pak využíval blízkost hor i k chlazení, kdy byly vysekány do skal dlouhé komíny, kterými do pivovaru proudil chladný vzduch, což využíval až do roku 1967. Původní dobovou atmosféru ještě podtrhuje pivovarské muzeum, kde je k vidění plno zajímavých exemplářů, např. 100 let starý funkční výukový pikopivovárek a expozice je hodně věnována i původním místním bednářům.

 Dnešní pivovar je ale jiný. Pivovarské nádvoří se v létě každý čtvrtek promění na kino se zcela symbolickým vstupným, konají se zde rozličné slavnosti a kulturní představení. Z nádvoří je vidět na novou varnu firmy Caspery, která vévodí místní restauraci. Vaří se zde (pouze infuzí) z místních sladů a sladů ze sladovny Weyermann. Otop je stejně, jako na staré varně, prováděn horkou párou. Stále se zde dělá märzen, weizen a keller, plus sezónní piva a také pivní sekt (alá ryzlink) s vinařskými kvasnicemi.

 Jak je historie pivovaru a tohoto místa zajímavá, o to víc nezajímá jsou bohužel místní piva. Přesto nám přichystala celou řadu překvapení. Klasický keller byl zcela prázdný, připomínal spíše helles a vůně jasně naznačovala výrobu infuzí. Original märzen byl sladový, poměrně plný a chuťově zakulacený, lehce „připálený“ a zakalený! ALE…, paní průvodkyně, i přes naše veškeré námitky a upozornění – si stála za tím, že je prý filtrovaný. Zřejmě přes cedník – jinak si to nedovedu vyložit. J Pivní „sekt“ alá ryzlink byl výrazně umělý, téměř nepitelný. Vedle této stálé čtveřice vzorků jsme ochutnali ještě kaštanový speciál. Opět výrazně prázdný, překvapivě nesladký a ještě více překvapivě – po kaštanech ve vůni či chuti – ani vidu, ani slechu. J Posledním vzorkem byl stout se 6% alkoholu, plný vůně hořké čokolády, jemný a na tento typ piv úžasně pitelný. Bohužel, bylo to zde jediné hezké pohlazení našich chuťových pohárků.

 

Zastavení šesté: Brauerei Gusswerk

 Na poslední zastávku druhého dne nás cesta zavedla do hor, kousek nad Salzburg, do městečka Elsenwang. A i když adresa byla v navigaci udána přesně, ani přímo na místě jsme si nebyli jisti, zda už na místě jsme. Stáli jsme na parkovišti v malé průmyslové zóně na kraji obce, koukali na sklady a fabriky okolo nás, za námi benzinová pumpa a pivovar nikde. Akorát za rohem jedné z hliníkových budov stálo auto s logem pivovaru. Jsme tedy přeci jen blízko, zajásali jsme a za dalším rohem našli i zcela nenápadný vchod po pivovaru. A jak jsme před vchodem téměř čekali vrátného a „píchačky“, o to více jsme byli překvapeni útulností pivního baru a malé restaurace s prodejnou piva, za kterou se za sklem ukrývala mile nasvícená měděná 15hl varna a za ní celý pivovar.

 Pivovar Gusswerk je jeden z nejuznávanějších bio pivovarů v celé Evropě, o čemž svědčí i četné ceny za jeho produkty. Z důvodů kapacity se před dvěma lety přestěhoval z okraje Salzburgu, z objektu bývalé slévárny – po které má i název, právě do Elsenwangu. Současná kapacita pivovaru je 12.000hl, cílová 14.000hl. Poměr produkce je 70:30 ve prospěch lahvového piva. Sudové pivo seženete i ve vybraných podnicích přímo v Salzburgu, lahvové se prodává v obchodech s bio potravinami.

 Při obhlížení regálů plných lahvových piv (s nevratnými obaly) jsem neodolal a zakoupil si místní Barley Wine s keramickou lahví, s gothic designem a rudou pečetí, s názvem Dies Irae – Tag des Zorns (Hymna mrtvým – den hněvu), na počest poslední skladby které složil umírající W.A.Mozart. Pivo je vhodné pro archivování (10,8% alkoholu) a vnitřku i obalu odpovídá cena, 20 EUR. Vedle této zajímavosti vyrábí pivovar ještě i silnější verzi, ale jde již o mix s whisky. Mezi dalším sortimentem objevíte např. silný pivní sekt Cerevinum, či Steinbier (kameninové pivo). Celkem má pivovar v nabídce 17 druhů piv!

 Při vaření piva (vaří se až čtyřikrát týdně) se střídají hned dva sládci a tři vařiči. Pivo je připravováno z certifikovaného chmelu a také certifikované bio pšenice a ječmene, které se vozí do sladovny Weyermann, kde sladuje. Pivovar používá vlastní kvasnice, má vlastní propagační stanici.

 Na místě jsme měli možnost ochutnat jejich spíše podprůměrný helles s určitě nechtěnou vůní diacetylu a mouky (5,4% alk.) a poté i zajímavý Steinbier (5,6% alk.), tmavě medové barvy, s jemně karamelovou a také kovovou a připálenou vůní, výrazně sladové. Dnešní zdejší výroba kameninového piva však už neprobíhá tak jak by název předznamenával, byť původně to zde též zkoušeli a na varně stále leží kovový ponorný koš s balvany, ale bohužel výsledná chuť je imitována pouze skladbou dobře vybraných sladů. Na druhou stranu musím říct, že velmi zdařile. Na čepu byl ještě Jakobsgold – tradiční zwickl, krásné zakalené zlaté barvy, plný vůně kvasnic a chmele, nádherně pitelný.

 Zajímavostí restaurační části pivovaru byla kuchyň, zaměřená na horské bio produkty, které jsou zde nejčastěji servírovány buď jako studené na prkénku a nebo zde slouží jako ingredience do velmi specifické a originální místní „pizzy“. Poměrně velká část restaurace je věnována pouze barovým stolkům a popíjení „na stojáka“. Nejzajímavější je samotná pípa, kde je na průhledných koncích vidět samotné pivo (jeho barva), které Vám zrovna čepují. Úžasný vizuální efekt! ;)

 

Zastavení sedmé: Stiegl

 Přestože největší soukromý pivovar Stiegl není žádný malý pivovar (vaří téměř 10% rakouské produkce), rozhodně ho nelze při návštěvě místních pivovarů minout. I když jak se ukázalo – najít správný vjezd do pivovaru nakonec nebylo až tak jednoduché. J

 Zahájili jsme poslední den našeho putování. V nádherném a skutečně neuvěřitelně čistém pivovaru, nad kterým se opodál tyčí alpské vrcholky, s nádhernou venkovní architekturou, krásnou pivovarskou restaurací a nádvořím, s pivovarským obchodem narvaným propagačními předměty k prasknutí. V pivovaru, jehož historie sahá až do roku 1492 (datum dobytí Ameriky). V pivovaru, jehož červenobílé logo se schody potkáte skutečně všude. Dokonce i brambůrky k pivu tu jsou ve tvaru schodů.

 Schody jsou pro pivovar více než příznačné. V logu je má pivovar na počest historického poschoďového uměle upraveného Alm – kanálu, který přitéká z St.Leonhardu do Salzburgu a odkud bral Stiegl i svou vodu. V dnešních dnech jsou schody charakteristické pro pivovar zejména při prohlídce, neboť jich zdoláte skutečně hodně. Nejprve dolů do panoramatického kina, kde Vám speciální technologií promítnou prezentaci z čeho a jak se pivo vaří a to všude okolo Vás, dokonce i na zem kde stojíte či sedíte, takže jednou máte pocit že se topíte v pivu, podruhé se doslova houpete na vrcholku hor a potřetí si připadáte jak láhev, projíždějící linkou a jen čekáte, až Vám někdo na hlavu narazí špunt. Mimochodem na jakýchsi pivních špuntech se zde i sedí.

 Po multimediální prezentaci následovala expozice panoramatických výjevů (spíše pro milovníky modelových krajinek) a pivní archiv a sklep (kam se ale nesmí a nic zde neochutnáte). Přesto, ještě než se vydáte – zase po schodech, do pivovarského muzea v horním patře pivovaru, projdete okolo pokusného minipivovaru, kde se vaří i z jiných surovin, než které používá velký pivovar (slad z vlastní farmy ve Wildshutu a chmel Mühlviertler). Piva z této varny máte možnost ochutnat a zakoupit jen na místě. V tomto minipivovaru se vaří od pondělí do čtvrtka a každý půl rok se mění skladba piv, která se zde vaří. Celý pivovar celkově vyrábí až 20 různých piv, byť stálá nabídka je nepoměrně menší.

 Pivovarské muzeum je prostorné, plné zejména dobových listin, obrazů, lahví a také exponáty nejen ryze pivovarskými. Není však nudné a je moderně pojaté. A pak – opět po schodech, ale již dolů – sejdete do pivovarské restaurace, kde byla přichystána ochutnávka tří místních piv. (Samozřejmě s návštěvou přímo v prostorách výroby jsme nepočítali a ani se jí nedočkali). Já osobně stačil ochutnat jen dvě (první snad märzen jsem nestihlJ). Polotmavý bock, plný husté lehce béžové pěny byl krásně sladový, karamelový a sladký. Stout, opět na styl nezvykle pitelný, byl sice suchý, ale jemný a krásně kávový.

 Shrnu-li tuto návštěvu, ve své podstatě na mne udělala atmosféra místa dojem a byl jsem zde spokojený, ač jsem si původně myslel opak. Snad ještě zajímavostí z druhé restaurace přímo v pivovaru, které vévodí původní mohutný parní stroj, je pivní bar, kde najdete zajímavá lahvová piva z celého světa, nikoliv jen piva ze Stieglu.

 

Zastavení osmé: Raggei Bräu

 Zastávka ve vesnickém pivovaru v Antheringu (již cestou ze Salzburgu) nebyla původně plánovaná. Ale po dohodě s ostatními jsme ji zařadili na program, což se ukázalo v mnoha ohledech fajn, ještě ve více však jako špatná volba. Neboť jsme tím čas na polední „klidnou“ procházku a „volný“ program na centrum Salzburgu zkrátili na pouhou šílenou jednu hodinu. Přesto to mnozí zvládli a dokonce – světe div se, všichni jsme se sešli na minutu přesně u našeho autobusu.

 Bohužel další problémy následovaly. Pivovar jsme sice na konci vesnice pod polem, kam náš autobus sotva projel, našli, ale bylo beznadějně plno. Navíc času nebylo mnoho, takže ti co se nestihli najíst v Salzburgu, to nestihli ani zde, což nelibě nesla zejména dámská část osazenstva. My ostatní jsme si dali k obědu místní kellerbier (s 5,2% alk.) jako předkrm a „zajedli“ to Fasten bockem (s 6,5% alk.). K výběru ale bylo i dalších 8 druhů piva, přičemž se tu v průběhu roku vaří vč.svátečních piv až 20 druhů.

 Pivovar nebyl naplánovaný a tak jsme neměli možnost si ho důkladně prohlédnout, přesto při letmém a spíše náhodném průchodu sklepem jsem varnu (o velikosti 300l) viděl a její původ hledejme v mlékárenských nerezových nádobách. Pivovar vznikl v roce 1999 a že je farmářský je skutečně vidět na každém kroku (v okolí i dost cítit) J.

 Piva na čepu byla dobrá, bohužel poněkud přechlazená a člověk si je pro objektivnější ochutnávku musel déle zahřívat v rukách. Keller byl výrazně kvasnicový ve vůni, lehce obilný. V chuti příjemně sladový. Fasten bock (6,8% alk.) barvy načervenalého jantaru byl jemný, sladový, hořce chmelový na konci a krásně plný. Ve vůni byl cítit karamel a banán s rozinkami. Ještě jsem stačil ochutnat i lahvový Weissbier Dunkel (s 4,8% alk.). Barva tmavě hnědého mlhavého jantaru, ve vůni banán a karamel, v chuti jemné, sušší, se zbytkem sladu a překvapivě osvěžující!

 Zajímavostí byla určitě i pípa, která měla kohouty na obě strany, resp. nejčepovanější pivo se čepovalo z kohoutu z přední strany, ostatní ze strany za barem. K dispozici v pivovaru byl i knižní rakouský průvodce od Konráda Seidla, jehož výtisky (rok 2013) nám pan majitel rozdal. Restaurační provoz doplňovaly drobné farmářské relikvie a vtípky.

 

Zastavení deváté: Trumer Pils Brauerei

Obertrum Bei Salzburg (kde se nachází pivovar Trumer) je sice od předchozí zastávky jen pár kilometrů, jenže jen pokud jedete horskou cestou kam se vejde sotva osobní automobil. Bohužel naše hodinové zpoždění neumožňovalo jinou variantu, než to zkusit. A za hlasitého uskakování cyklistů, nevěřícně hlavou kroutících krav a vyděšených řidičů osobních vozů se to povedlo! A naše zpoždění jsme stáhli na pouhých 45 minut. J

 Do soukromého, malého průmyslového pivovaru Trumer (v rodinném vlastnictví již osmé generace) jsem vstupoval s přesvědčením, že zde mne nečeká žádné větší překvapení. Spletl jsem se dokonale.

 Na místě nás čekala průvodkyně, která nejen že zcela diplomaticky přešla naše zdržení, ale její bezprostřední uvítání bylo více než milé. Nic to však nebylo proti tomu, jakmile se dostala skutečně ke slovu. Takový gejzír nefalšovaného a nehraného nadšení, elánu, optimismu a srdečného a upřímného zaujetí vlastním pivovarem jsem nikdy a nikde neviděl. Takovou osobu by museli v každém pivovaru platit zlatem. Přesto si myslím, že nikdo by jí neuplatil, protože toto musí jít srdcem a bylo zjevné, že jinde než tady v Trumeru, by srdce naší průvodkyně vadlo. O to více mne mrzí, že jsem nezachytil její jméno (snad Jokema), protože bych ho zde rád uvedl.

 Pivovar má výstav 100.000hl a zabírá 1% veškerého trhu v Rakousku. Poměr sudového a lahvového piva je 85:15 ve prospěch sudového piva, což je u takto velkého výstavu až neuvěřitelné! PS: aktuální počet pivovarů u našich jižních sousedů je 198!

 Historie pivovaru sahá do roku 1756, kdy ho koupili předchůdci dnešních majitelů spolu s restaurací. Pivovar stál však na jiném místě, na současném je až od roku 1601. Pivovar má dvě varny, původní tříposchoďovou a novou nerezovou. Přístupné jsou pro prohlídky obě. Stejně jako sklep a spilka pivovaru. Pivovar je vůbec velmi transparentní a dokonce nemá ani žádnou vrátnici, plot či zeď a venku mezi jeho jednotlivými budovami můžete kdykoliv bez problémů sami procházet.

 Zcela nepivovarskou zajímavostí, avšak úžasným nápadem, byly realistické kresby v měřítku 1:1 zaměstnanců pivovaru, různě rozseté po budovách. Dozvíte se tak hned, kdo zde pracuje, na jaké pozici a od jakého roku. A také jak vypadá. J Díky tomu jsme zjistili, že jeden z našich účastníků zájezdu je zřejmě zároveň i místní skladník. Podoba byla skutečně k neuvěření. Na dotaz, zda se nemusí zaměstnanci na zdech často překreslovat kvůli výpovědím, se nám dostalo odpovědi, že zaměstnanci i vlastníci jsou téměř jedna rodina a všechny spojuje skutečný vztah k pivovaru, což bylo vidět právě i na naší milé průvodkyni.

 Vaří se zde od pondělí do čtvrtka, vždy 2 várky (2.500hl) za sebou. Je známé, že pivovar Trumer, což má i v rozšířeném názvu, si zakládá zejména na pilsu. Na jeho čirosti a světlé barvě a výrazné chmelové hořkosti. Možná proto nepřekvapí následující výrobní postup, kdy při výrobě sladu oddělují pluchy ze zrna aby neobarvovaly pivo a netvořil se případný koloidní zákal, popř. tříslovina. Pluchy tak nepovařují s dílem a vrací je do procesu až na samotné scezování.

 

Pivovar používá slad ze sladovny Weyermann, chmel hornorakouský, ale i český žatecký a německý Hallertau. Na „dvorku“ pivovaru najdete i malou symbolickou chmelnici. Kvasnice používá pivovar vlastní.

 Hlavní překvapení přišlo na konci prohlídky. Byl to nový pivovarský sklep se spilkou, propagační stanicí a také degustační místností, vše z roku 2006. Zde byly zavěšené, z vrchu za límec, na konstrukci celé budovy ohromné CK tanky. Šlo o jakousi CK spilku, protože jsou otevřené a probíhá v nich jak otevřené kvašení, tak zrání. Deku při kvašení zde odsávají vakuovým vysavačem každý 4-5 den. A s výhledem na tyto CK tanky v netradiční podobě, jsme poté setrvali chvíli v degustační místnosti, která prosklenou stěnou se „spilkou“ sousedila.

 Poté co jsem vypili místní pils, dočkali jsme se konečně i času na oběd (spíše už večeři) a v záři zapadajícího slunce jsme zašli do místní restaurace, kde jsme mohli (vedle zaslouženého jídla) ochutnat i zlatou pivní tečku celého našeho víkendu (v pivovaru už toto pivo došlo) a to jejich sváteční doppel-bock, za studena chmelený (s 6,8% alk.). Skutečně úžasný pivní a chmelový zážitek, který člověk vnímá spíše u piv typu IPA, než u bocků.

 

Zastavení desáté a poslední J: Praha

 Skutečně poslední zastavení bylo vlastně až v Praze. Po cestě se vypilo ještě mnohé pivo, účastníci hodnotili cestu (pro dámy více než náročnou) a cesta ubíhala bez problémů. Bohužel jsme stejně dorazili do Prahy zhruba až půl hodiny po půlnoci a tedy půl hodiny poté, co mimopražským účastníkům ujel poslední vlak. Přítelkyni jsem tak přes sms sdělil, že dnes nás bude spát doma trochu více…. :)

—————————————————————————————————————————————-

Malá pivní poznámka na závěr: Budete-li se oddávat někdy pivním radovánkám v Salzburgu, v pivních průvodcích narazíte i na belgický pivní bar Alchymie Belgie, téměř v centru města, jenž nabízí 150+50 různých belgických piv. Najdete zde skutečně zajímavá piva, která u nás neseženete. Bohužel jde ale také o podnik, kde přes cigaretový kouř nevidíte na 3 metry, hraje hudba tak hlasitě, že se neslyšíte, nevejdete se tam ani „na stojáka“ a kde nejstaršímu hostovi nebývá více jak 25 let. Vejdete-li se však do této věkové kategorie, zřejmě se Vám tam líbit bude. ;)

Tomáš Erlich

 

Fotogalerie z akce k vidění zde: