Jak se pije (pivo) v Pobaltí

 

  Jako u jiných našich výletů do zahraničí – záminkou i této cesty byl pivní festival, tentokrát konaný v lotyšské Rize, ve dnech 22.-26.5.2019 (šlo již o pátý ročník). Směr naší trasy byl tedy jasný, severo-severo-východ, aneb rovnou celé Pobaltí, kdy jsme chtěli zmapovat místní scénu minipivovarů. Čekalo nás deset dní intenzivních zážitků, dlouhých a dlouhých přejezdů, a to v zemích – kde téměř nikdo z naší výpravy nikdy nebyl. O to větší bylo naše očekávání a zvědavost. Zvláště když jsme měli jen velmi malé informace o místní pivní scéně, navíc značně rozporuplné. Nejlepší samozřejmě je, vše si ověřit přímo na místě. A tak jsme v pátek 17. Května 2019, ve večerních hodinách vyrazili z Prahy.

Resp. část výpravy vyrazila již odpoledne, a to ze středočeské vísky s malebným názvem Pičín, aby symbolicky ukázala zároveň i na nejvzdálenější bod naší výpravy, a to na obec Kunda, skoro 2.000km vzdálenou od Prahy.

 Autobus po naložení praskal ve švech, nejen díky osobním zavazadlům, ale zejména díky pivům, která jsme měli na cestě pro nás (v podobě sudového piva – neb na palubě byl i výčep ;) ), ale také jako prezenty pro pivovary, které jsme hodlali navštívit. Byli jsme jak jedna velká rodina na dovolené. Snad také proto, že naše společná „dovolená“ trvala déle, než klasická rodinná týdenní dovolená třeba do Chorvatska. Budiž to našim partnerům a partnerkám doma k dobru a děkujeme jim za jejich shovívavost k našim cestám. ;)

Prolog naší cesty a první zastávku – obstaralo městečko na severovýchodě Polska – Bělostok. Je to to z měst, které je tak trochu utopené v přírodě a pokud nevjedete do samotného centra, máte pocit, že ani nejste v pořádném městě (byť je počtem obyvatel srovnatelné např. s Ostravou, kde o obklopení zelení však mluvit nelze.. ;) ). Přímo ve městě a okolí jsou 4 minipivovary ( Bialy, Old Brewery, Miejski a Zascianki ) a pak gigant Zubr, pivovar Dojlidy, spadající pod Kompaniu piwowarsku. My měli možnost navštívit garážový pivovar Zascinki na kraji města, který vaří teprve rok a mnohé tomu napovídá. Pivo dodává jen do pár místních podniků.

Piva si moc již nevybavuji, snad pro probdělé noci v autobuse, snad díky zpoždění a spěchu do pivovaru, a nebo možná díky až neskutečně malým degustačním vzorkům. Nicméně pilsner jen z polských chmelů našince skutečně neosloví, stejně jako nás míjel místní Saison. Zdařilé však bylo pšeničné pivo bavorského typu a také Brown IPA a žitná a American IPA. Piva všeobecně solidní – ale na zadek si z nich nesednete. Mimochodem, není ani kam. Ani v pivovaru, ani na zahrádce vedle a ani v jejich mikroprodejničce. A atmosféra přímo na místě – taková nijaká.

O to více vynikl rodinný minipivovar Bialy – přesně na druhém konci města. Pan majitel s přítelkyní neváhal a přijel si pro nás dokonce auty. Pivovar je umístěný v rodinném domku v malé vísce těsně za městem. Technologie je ryze čínské výroby (1000l tanky, 500l varna) až na speciální domácí úpravnu vody. Voda je prý zde vynikající, až na jeden malý problém – nehodí se vůbec pro vaření piva. ;)

Standardně se zde vaří 5 druhů piv, plus speciální na svátky. Bohužel veškerá piva, která jsme ochutnávali, byla ještě mladá (majitel pomalu nestačí vyrábět), přesto naprosto vynikající. Ať např. Milk stout, či weizen – ale nejvíc nás asi ohromil pilsner – krásný, hořký, vyvážený a skvěle pitelný, prostě „náš český“. Takto chmelené světlé ležáky jsou v severských zemích výjimkou a lepší jsme již později neochutnali.

Pan majitel má v centru města i svůj vlastní pivní bar (Astoria), bohužel na čepu nebylo nic víc co bychom neměli v pivovaru. Zahrádka patřila jen jeho pivům, spodní restauraci s výbornou kuchyní však překvapivě dominovali piva z velkých pivovarů, jako Paulaner či Velkopopovický kozel. Hned naproti tomuto podniku stojí na náměstí stojí Royal hotel s pivovarem Stary Rynek (Old Brewery). A zřejmě proto, že byl sobotní večer, zde to tedy žilo! Ohromné honosné prostory kterým vévodila měděná varna, živá hudba která lákala lidi již z ulice, všude plno a obsazeno – zejména mladými lidmi a všichni svátečně ustrojení (aniž by nějaký skutečný svátek byl). A všichni se skvěle bavili. Člověk si tak trochu připadal jak z nějakého noblesního filmu před sto lety, dojem byl úžasný. A nezkazilo ho ani místní pivo, které jsme si vychutnávali ve sklepní části, před prosklenými ležáckými sklepy. Pivovar lehce svým sortimentem kopíruje německé pivovary, neb k dostání byl Pils, Märzen, Weizen, ale mimo to také American IPA, či zde skoro povinný – Milch stout. Piva sice nebyla zcela špičková, ale jejich kvalita byla dostatečně dobře utopená v místní nezapomenutelné atmosféře pohody.

Kochali bychom se zde déle s pivem v ruce a výhledem na místní „kobiety“, ale chtěli jsme z města poznat ještě více. Najdete zde např. craftovou pivnici Multibrowar, či trochu schovaný pivní bar 33krany (33 výčepů), kam jsme vyrazili hned poté. Krásné sklepní prostory, plno lahví na baru a hlavně nepřeberné množství piva na čepu. Atmosféra opět velice příjemná a uvolněná. Kdo by se také divil. Na tabuli s pivy byla radost pohledět a vybral si skutečně každý. Dominovali samozřejmě piva polská, ale všech druhů. Překvapil velký sortiment těch nejsilnějších s EPM až 30%, jako byl např. barikovaný Imperial Stout – Samiec Alfa z pivovaru Artezan, s cenou 14 zlotých za 0,1l. Což byla spíše standardní cena pro „velká“ piva za 0,4l. Bylo to příjemné zakončení opravdu dlouhého dne (a předešlé noci). Pobavilo mne zdejší kolo štěstí, na kterém si můžete zatočit, pokud si koupíte 3 lahvová piva, kde sice můžete vyhrát třeba luxusní pivo a nebo také musíte koupit pivo všem na baru. No nevím, jaký blázen by se do takové „rulety“ pouštěl – ale kdo ví, možná to po pár imperial stoutech funguje docela dobře.. ;)

V každém případě Bělostok nás příjemně překvapil, včetně úžasné pětihvězdičkové snídaně v moc pěkném hotelu 3trio. Komplikace ale začaly až po opuštění hotelu. Nejprve jsme zjistili, že nám náš výčep vybil baterky u autobusu, poté jsme nabrali další zpoždění cestou do Vilniusu, neb řidiči si to neplánovaně hodlali zkrátit přes Bělorusko (a nechtěli jsme bez víz riskovat, že nám na úplatcích celníci v Bělorusku vyberou veškeré pivo ;) ) a časový posun o 1 hodinu v náš neprospěch, našemu zpoždění také moc nepomohl v našem itineráři ( který původně bohužel nebyl započítán). Nepovedla se ani zastávka na benzinové pumpě již v Litvě, kde jsme v místní samoobsluze chtěli nakoupit nám neznámá piva, ale byli jsme v čase 15.02 hod vráceni od kas i s nákupem, protože v neděli prostě alkohol vč. piva ( s  výjimkou restaurací a barů ) – po třetí hodině odpoledne  nekoupíte. Vystačili jsme si tedy s našimi zásobami a s obavami, kam to tedy vlastně jedeme.. ;) Mimochodem  přemýšlím, zda tato nesmyslná omezení mají nějaký praktický dopad. Místní se včas předzásobí a tak trest přichází spíše na turisty. PS: Ve všední dny, se alkohol prodává v čase od 10.00 do 22.00 hod (opět toto neplatí ale pro bary a restaurace).

Poté, co jsme ve Vilniusu úspěšně nabrali poslední část naší výpravy, vč. Miloše Hrabáka z Kutné Hory, coby našeho hlavního překladatele – mohli jsme konečně pár kilometrů za metropolí dojet do první ryze severské zastávky – v podobě pivovárku Sakiškiu Alus. (Mimochodem háčky v místním jazyce přebrali Litevci od nás). Spolumajitel pivovaru nás již dle domluvy očekával na kole za odbočkou z hlavní silnice, aby nás navedl, neb provozovna byla utopena v jakési skoro až chatové osadě. Bohužel jaksi nepředpokládal, že kde projede on na kole, neprojede náš 3-nápravový autobus, jenž tak po chvíli zůstal zaklíněn na malém rozcestí mezi lesem a prvním domkem, kde naštěstí majitel domu nebyl asi doma, neb by se o něj pokoušel infarkt, kdyby viděl, kterak natěsno míjíme jeho nový plot a kde největší vozidlo co tu projelo mohl být tak dvoukolák… ;)

Ponechali jsme tedy řidiče a autobus svému osudu (s cimrmanovským„však oni si s tím jistě nějak poradí“) a následovali našeho průvodce do pivovaru. Kdo má rád Cimrmana, byl potěšen o to více, že naše kroky vedly nejprve dále a hlouběji do lesa (úžasné-konečně pivovar na mýtince) a poté přes louku a potok na útulný zahradní dvorek se slepicemi, úlem a také pivovarem. Zvenku by člověk ani nevětřil pivovar, jen jakýsi jednopatrový domek s krbem a pecí nalepený na zdi. Pivovar má pouhých 80m2, dole s varnou a tanky, nahoře se šroťákem, skladem a improvizovanou laboratoří. A protože jsme se nemohli vejít najednou, skupina byla rozdělena na dvě části. První ochutnávala jejich Baked Ale – úžasný sladový „chlebový“ Ale, který byl vyráběn dle staré litevské domácí receptury – tedy z doma upečeného našrotovaného sladu!!! K tomu byly podávány domácí výrobky (uzeniny, sýry, maso, zeleninu). Druhá šla zatím na prohlídku.

Pivovar byl italsko(varna)-litevský(tanky), a opravdu se zde pečlivě šetřilo na místě a některé jeho části byly postaveny ve „dvou“ patrech. Piva, která jsme měli možnost ochutnat nás učarovala, protože naprosto všechna byla skvělá a zajímavá. Není divu, že jde o nejlepší pivovar v celé Litvě a jeho piva se prodávají po celé Evropě, zejména v Holandsku a Německu. Nechápu, že na tak malém prostoru dokáží vyrobit tolik piva a hlavně ho odtud odvézt. Kluci jsou ale opravdu šikovní, nebojí se experimentovat a jejich doménou jsou vedle piv typu Ale, porterů, také nakuřované či medové speciály a hlavně kyselá ovocná piva. Mladý sládek Linas Zakarevčius dělá převážně piva svrchně kvašená, ale částečně i kvůli nám, udělal jednu várku světlého ležáku. Který sice nebyl špatný, ale přeci jen –  tradiční hořkost mu scházela a naopak sladká sladovost přebývala. Nejzajímavějším pivem z ochutnávek byl vedle Baked Ale, či NE-IPA ještě tzv. „Cholodnyj boršč“, tedy krásně rudé nakyslé pivo, s výtažkem (nebo koncentrátem?) z červené řepy. Musím říct, že jeho barva a chuť si mne rychle získala. Na celý večer to asi nebude, ale na letní žízeň a pohodu – naprosto skvělé a zajímavé. Shodli jsme se, že veškerá místní piva jsou naprosto čistá. Bez jediné senzorické vady jak v chuti, či ve vůni. Klobouk dolů. Bohužel naše čtyřhodinové zpoždění neumožňovalo se zdržet ještě déle (zvláště na této poklidné „pivní“ zahrádce) a spěchali dále. Poté co jsem našli „osvobozený“ autobus jsme vyrazili na poslední přejezd tohoto dne – do městečka Panevézy. Zde nás čekal minipivovar Andrius Piniavos Alois.

Technologickou část jsme díky zpoždění neviděli (v rodinném domku, opět těžko přistupném autobusem), a tak jsme jeli rovnou na místo domluvené degustace, do jejich restaurace Seklyčia prie Uosio, připomínající Mrazíkovu chaloupku (byť původně šlo o historický domek obchodníka se solí). Pan majitel se na nás očividně těšil a vůbec nevadil náš přijezd až v deset hodin večer. Na zahrádce nás přivítal a začal hned vyprávět o svých pivech a pivovaru. Pivovar pro změnu dělá jen spodně kvašená piva. Vedle nefiltrovaného světlého ležáku, polotmavý speciál a zejména ležáky, které scezuje přes listy červeného jetele, popř. divokých malin. Pro nás to byl další originální pivní zážitek, byť v těchto pivech se bila jistá sladovost s lehce trpkými a travnatými (až bylinnými) tóny a také krapet diacetylem, ale v přípustné normě. Veškerá piva však byla dobře pitelná a určitě bez zajímavosti není ani to, že nám je nosili v keramických džbánech ve tvaru obrácené hlavy, což bylo trochu bizarní, ale bohužel nemělo to další příběh. Šlo pouze o nápad spřáteleného keramika. Piva by se zřejmě vypilo mnohem více (dcera majitele nám nosila džbánky co to šlo), ale tlačil nás opět ten neúprosný čas a ještě nám zbývalo asi 10km do hotelu. Neradi a v dobré náladě jsme opouštěli restauraci (s tureckým záchodem na venkovní zahradě) a dozvěděli se, proč je na baru tolik klíčů a ještě o to více připevněných na stromě venku, kdy podle legendy strom usychal, ale místní chtěli zamknout duši stromu aby neuschnul zcela, a tak se i skutečně stalo. Předali jsme si dárky a již hurá do hajan a do další pivní štace.

PS: přestože v Litvě funguje docela velká sladovna, její produkci žádný z minipivovarů nevyužívá, pro její nestálou kvalitu.

Další den nás čekal skoro 500km dlouhý přejezd přes celé Lotyšsko, až do estonského univerzitního městečka Tartu. Ještě před ním nás ale čekala návštěva dalšího pivovaru „na mýtince“.  Poté co jsme odbočili z hlavní silnice a asi dva kilometry jsme se naším třínápravovým autobusem prodírali úzkou lesní cestou, jsme skutečně stále znovu a znovu aktivovali naše navigace, zda nás nešálí zrak a skutečně jedeme dobře do pivovaru Käbliku. Kdo by přeci stavěl pivovar hluboko v lese? Věděli jsme sice už, že Litevci to umí, ale Estonci to dotáhli k dokonalosti. ;) Konečně se objevila k úlevě řidičů mýtina, kde šlo autobus nejen zaparkovat, ale i otočit (střechou dolů by to asi také šlo), a za ní krásný rybník, s historickým mlýnem a rekreačními domky a farmou v historickém stylu. Idyla, nádhera. Byli jsme z tohoto krásného místa jak u vytržení, což ještě umocňovala blízkost našeho cíle. Pan sládek nás již očekával na krásném nádvoří, před pivovarem byl pult s lednicí a v něm pestrá paleta místních piv. Co víc si přát? Povím Vám to hned. Litry repelentu, včelařskou kuklu a dlouhé rukávy a nohavice. Na místě kroužily totiž desetitisíce komárů, které naše návštěva potěšila asi nejvíce.

Ani návštěva vnitřních a chladných prostor pivovaru zcela nepomohla, komáři pronikali i sem, byť je nemilosrdně likvidovali elektrické lapače hmyzu a vevnitř bylo „snesitelně“. Pivovar byl postaven z peněz EU (v Pobaltí velmi častý jev), technologie byla tuším estonské výroby (alespoň částečně), kvasnice pivovar používá většinou sušené, slady anglické, belgické a minimálně i finské.  Ve skladu  byli i čtyři sudy s „barikovanými“ pivy.

Degustace piv za komáří asistence probíhala již venku, což kazilo jinak úžasný dojem z většiny nabízených piv. Náš sládek Marku Muruma přijímal komáří žihadla naprosto nezaujatě, zřejmě s pověstným severským chladem. Na rozdíl od nás. Piva byla rozmanitá nejen styly, chutěmi, ale i nepřebernými motivy na etiketách. Na místě jsme ochutnali německý Helles (nene, ležáky fakt neumí), ibiškový Saison, klasickou Saison IPu, Imperial Ipu, Ovesný stout a příjemné a zajímavé Gose. Většina piv nadprůměrných, zejména nejen barvou, nadchnula Seison ibišková IPA a také ovesný stout. Nezbytné nákupy a honem pryč do města, kde skoro žádný hmyz naštěstí nelétá. ;)

Do pivoväru Pühaste v Tartu jsme přijeli až po osmé hodině. Část výpravy se od nás oddělila ( k její škodě ), neb tento pivovar osobně považuji za jeden z nejlepších, které jsme po cestě viděli. Pivovar je zcela schován v zadní části haly v průmyslové zóně a najít vchod byla malá hra na schovávanou. Začátky pivovaru sahají do roku 2011, kde v obci Pühaste (odtud jméno) vařili kamarádi první várky svých piv v domácích podmínkách. V roce 2016 si pak postavili „velký“ pivovar, který dnes vyváží svá řemeslná piva do několika zemí Evropy. Kéž by časem i k nám. ;) Varna je 1000l(?) a celá technologie je od čínského dodavatele. Opět dominují slady z Anglie a Irska a sušené kvasnice, což je vzhledem k množství sortimentu pochopitelné. Stejně jako u většiny pivovarů, převažují lahve (s nádhernými etiketami), byť zde je poměr relativně vyrovnaný. Veškeré sudové pivo jde do jednorázových obalů jako všude jinde. Vratné KEG sudy téměř nikdo v celém Pobaltí nepoužívá. A samozřejmě, i zde vévodí svrchně kvašená piva (infuze). Nicméně piva naprosto dokonalá. Např. Mosaik IPA, IPA, Amber Ale, Double IPA, Porter, Milch stout ….. a … konečně!!! jsem se dočkal toho, proč jsem mimo jiné do Pobaltí jel! Úžasné Imperial Portery a Imperial Stouty. Tato piva byla pohlazením duše, za ty dva tisíce kilometrů dlouhé cesty až sem. Piva jemná, plná, krásně pitelná, nádherné tmavé barvy s rubínovými tóny u porterů a zcela neprůhlednou černí u stoutů… Silná, hřejivá, alkoholická – ale nelze je nemilovat. Zvláště poté, co nám pan majitel dal ochutnat i speciální archivní verze se zavoskovanými zátkami, které nemáte šanci jinde ochutnat, neboť se ani neprodávají. Nejen proto, že jejich cena by byla více než ďábelská, a jde pouze o pár lahví, ale zejména proto, že chcete-li prodávat a vyrábět silná piva v Estonsku, musíte mít na každé pivo (lahev v sortimentu) speciální povolení a zaplacenou speciální spotřební daň.  Tuším, že jde o piva nad 8% alkoholu. A nás pan majitel hostil archivními pivy s cca 15% alkoholu….  Ochutnávkou místní pivovice (a naším pozváním do Prahy) akce v pivovaru před půlnocí skončila, a tím i celý další den. „No – hlavně že majitel zpočátku říkal, že nebude mít na nás mnoho času…“ ;)))

Druhý den naše začala drobnou zajížďkou. Jak již jsem zmiňoval na začátku, jet takový kousek od obce s tak zvučným českým jménem (Kunda) a nezastavit se tam – byť s jistým pubertálním záměrem – to by byl hřích. A přestože v obci samotné, s výjimkou staré (ale dominující) cementárny a první vodní elektrárny v Evropě není vlastně vůbec nic k vidění. ;) Po nezbytném fotografování u cedule obce, jsme se rozhodli dát si v Kundě pivo. Majitelka podniku, který vypadal zvenku spíše zavřeně než otevřeně, byla krapet konsternována, když se dovnitř nahrnulo 30 žížnivých Čechů, kteří jí během chvíle vypili celou ledničku. ;) Po vysvětlení, cože zde vlastně děláme – a obdržení několika pivních dárků, nám nakonec pustila v televizi hokej s naší reprezentací a šla nám zamávat na další cestu. Uff…

Nyní jsme se již blížili k Talinu, a počet pivních bodů na mapě rychle rostl, přeci jen pivovarů v okolí hlavního města je zde nejvíce. ( Celkem nyní jde asi o 17 minipivovarů v celém Estonsku. )

První zastávkou před Talinem byl pivovar Raasiku Ölletehase. Pivovar, který jako jeden z mála nabízí stále spodně kvašený ležák (pivovar dělá jen spodní kvašení). Je pravda, že oproti předchozím vzorkům ležáků byl výrazně chmelový (na naše poměry ale stejně stále málo), a nebýt jeho mazlavé (diacetylové) viskozitě, určitě by se dalo vzorků vypít více. Pan majitel (otec) byl velmi sdílný, přátelský a povídal nám o tom, jak celý pivovar začínal. Pro české čtenáře jde bohužel  o tak trochu smutný příběh. Když hledal dodavatele technologie, rozhodl  se hned na začátku pro českého – ale levného – dodavatele, kterého později našel. Slovo dalo slovo, a pan majitel chtěl vidět nějaký referenční pivovar. Neváhal přiletět do Čech, kde mu bylo sděleno, že zde žádný bohužel není, ale že ho mají v Izraeli. Neváhal tedy letět i tam, aby se konečně dozvěděl, že ani zde žádný referenční pivovar není a že by musel do Číny… Protože kontrakt byl již podepsán, majitel tak dostal čínský pivovar, který má evidentně kdesi nastrčenou českou společnost (českého OZ), který takto nekale prodává cizincům „české“ pivovary do zahraničí. Jméno firmy nám však pan majitel neprozradil, chtěl mít celou tuto kauzu již za uzavřenou.

Vedle ležáku, dělá pivovar ještě märzen, kvas a medové pivo. To je doslova (i chuťově) „rozpuštěný“ ležák v pravém medu. Jeho enormní sladkost a medovost naší skupinu rozdělila na dvě skupiny. Jedna pivo rovnou odmítala a s díky předávala dalším, druhá – po počátečních nesmělých doušcích si ho oblíbila, byť toto pivo se prostě pít nedá, ale na sladké „ucucávání“ se dalo rychle zvyknout a mnohým vyhovovalo. V pivovaru se k nám přidal i syn majitele (sládek), který nám rozpálený do běla vyprávěl o tom, kterak to nyní v zemi chodí ohledně spotřební daně. Místní ministr zdravotnictví v minulém roce hned 2x za sebou podstatně zvýšil spotřební daň na pivo, (prý v boji proti alkoholismu), přičemž výsledek se dostavil. Pivo výrazně zdražilo a Estonci se vrátili k vodce. Pro jeho spravedlivé rozhořčení jsme měli pochopení a největší ohlas vyvolal jejich nápad, v návaznosti na toto zdražení, kdy vyrobili pivní lahve s klasickou pivní etiketou, kde byla karikaturou ministra zdravotnictví, ve kterých ale nebylo pivo, ale obyčejná voda, kterou prodávali jako „zdravotní“ raritu a to za běžnou cenu piva. ;)

Pivovar, který následoval poté – Tanker – byl naopak doménou zejména svrchně kvašených piv. Pivovar Tanker má původní varnu o pár kilometrů vedle a jeho majitelé, kteří začínali s vařením piva v garáži, dnes pod stejnou značkou – ale z peněz EU (jak jinak) – postavili  v městečku Jüri, v průmyslové hale velký nový pivovar (s německou varnou), s linkou na lahve i plechovky, se stále gradujícím výstavem. Bohužel jsme neviděli původní „craft“, ale sterilita nového pivovaru,též i  piv (ač byla velmi dobrá – např. Juicy Pale Ale), byla najednou pro nás pomyslná „nuda“.

Dalším bodem programu  byl na další dny již samotný Talin. Krásné historické přístavní město, plné úzkých uliček a příjemných barů i pivoték, kde bylo stále narváno. K nočnímu životu zde vybízela i samotná květnová noc, kdy se vlastně nikdy zcela nesetmí. Bohužel počet zajímavých, a hlavně otevřených pivních míst, po jedenácté hodině rychle klesá. Ze všech pivních barů určitě doporučuji pivotéku s restaurací Uba ja Humal, nedaleko starého doku ponorek. V centru najdete i velký, ale přesto útulný pivovar bavorského stylu, Beer House, nabízející piva typu Helles, märzen či weizen. Vše velmi dobře pitelné a v centru Talinu za „ještě snesitelnou cenu“ cca 5,50 EUR. K pivu si můžete dát například křupavá prasečí ouška s česnekovou omáčkou. Nedaleko odtud je ještě i komerční „nepivovar“ Brewery Ölleklubi, který si ale pivo nechává kdesi vařit a půlitr piva prodávají za cenu přes 8 EUR!!!! V Talinu najdete ještě přímo u přístavu i zcela nový pivovarský dvůr/pivovar Kochi Aidad, v nádherné zrekonstruované stavbě, se skvělou kuchyní a pivem za rozumnou cenu, ale pivem jen takovým průměrným (bavorský sortiment) a zoufale pomalou obsluhou. Zajímavé ale je, že se nebojí prodávat lahvové pivo od konkurence a najdete zde i malou pivotéku (ne již za rozumné peníze ;) ).

To nejlepší z Talinu však přišlo další den ráno. Pivovar Sori Brewing! Ač zpočátku to tak nevypadalo. Překvapeně jsme po sobě koukali, když jsme v jakési zchátralé tovární budově, šlapali kancelářské schody až do třetího patra. Co to může být za pivovar, když je až ve třetím patře, přemítali jsme. Po odložení věcí, v malé degustační místnosti z bývalé kanceláře, jsme však už jen žasli!

Pivovar založili 2 společníci (Fin a Australan), kteří původně chtěli vařit bezkonkurenční pivo ve Finsku, ale nakonec svůj pivovar vystavěli „za vodou“ v Talinu. Sehnali volný levný prostor (celé 3. patro bývalé sovětské továrny na rakety!), sehnali peníze (půl milionu EUR prostřednictvím crowdfundingu – později další půl milion) a postavili si zcela neortodoxní pivovar, který neustále rozšiřují a věhlas jejich piv stále roste. Dnes dělají přes 3000hl, převážně v lahvích a pivo vozí do celého světa. Svým přístupem dokonce pomáhali měnit místní zákony ohledně alkoholu. A jejich piva jsou v Estonsku ty nejdražší. Protože jsme je měli možnost pít, víme proč… ;)

Pivovar je unikátní množstvím nabízených piv, neotřelým přístupem a zejména svým archivem barikovaných piv. Celá jedna část patra skrývá poklady v podobě více jak 200 dřevěných sudů, kde dozrává tu Imperial Stout, tu porter, barley wine atd.. Tak velký a úžasný sklep „archivů“ jsme snad ještě v žádném pivovaru neviděli. O pivech se nedá bohužel v krátkosti zmínit, jak výborná jsou a jakýkoliv krátký popis by byl tak jen urážkou. Prostě  ať si vyberete jakékoliv, nemůžete udělat chybu. Zcela ohromující je např. robustní Vanilla Cake Fever (imp.porter), Dark Humor Club (imp.stout), či naopak lehký Raspberry Punch(Berliner Weisse). A i všechny ostatní. ;)

Další den jsme začali opouštět Estonsko, přesto nás čekali ještě dva pivovary, hned za Talinem. Pivovar Ollenaut (v překladu Pivonaut – aneb pivní kosmonaut ), s anglickou otevřenou varnou (a tedy velkým podílem ruční práce), okolo které byla vlastně jednoduše postavena ostatní část pivovaru. Na varnu a malou stáčecí linku jsme tak mohli koukat „do díry“ z horního „balkonu“. Postavičky pivonauta se na etiketách mění a často znázorňují samotného autora piva, či majitele apod. Pivovar se netají tím, že chce růst a hledá nyní peníze na velkou (10hl)novou varnu a pan majitel očekává, že po letošních podzimních volbách v Estonsku zvítězí opět snad pravice a spotřební daň na pivo se vrátí na původní hodnotu a opět stoupne zájem o craftová piva. (PS:Raději jsem mu neříkal o tom, že jsme měli u nás tzv.“Janotův úsporný balíček“, v rámci kterého stoupla spotřební daň na pivo – údajně na dva roky – avšak trvá od roku 2009 do dnes. Volby, nevolby.. ;) ).

Všechna piva byla řemeslně a fortelně skvěle uvařená a pivovar se snaží využívat zejména místních surovin, včetně estonských sladů či dokonce estonského divokého chmele – skvělý a atypický Sour Öllenaut Metsik s 6,5% alkoholu. Pivovar dělá po celý rok např. žitná piva, na kterých si hodně zakládá a zcela skvělá je celá řada jejich piv typu IPA, na čemž jsme se jednoznačně shodli. Pan majitel  na konci prohlídky až s nevěřícným uznáním ocenil, že se trmácíme přes půlku Evropy, abych mohli ochutnat estonská piva.

Poslední zastávkou v Estonsku byl řemeslný pivovar Lehe v městečku Keila. Jeden z nejmenších. Opět zcela schovaný a zvenku nenápadný. Pivovar, za kterým stojí dva společníci (Gristel a Tarmo), kteří na začátku vařili dle starého receptu v garáži pampeliškové pivo a později si nechali postavit pivovar (ze Slovenska), když registrovali od roku 2013 zájem Estonců o craftová piva. Pivovar se soustředí na stále nová piva, hledá inspiraci v zapadlých receptech a každé jeho pivo má svůj vlastní příběh, vyjádřený i grafickým zpracováním etikety. Pivovar nevaří jediné stálé pivo, ale dělá stále nová a nová piva, nové pivní styly. V letošním roce chce dosáhnout mety 55 druhů piv (na každý týden v roce jedno nové pivo). Pivo stáčí opět především do lahví a velmi běžně se stává, že je vyprodáno dřív, než ho umístí na e-shop.

Majitelé jsou velcí milovníci psů, což se projevuje v pivovaru tím, že každý ležácký tank má vyobrazen na plášti psa, pokaždé jiné rasy. Pivovar dělá kyselá piva, v omezené míře i barikovaná, ale v každém případě většinou hodně silná. Když nám krásná someliérka pivovaru Helen Poder podávala první degustační vzorek, Saison IPU – s více jak 7% alkoholu – nevěřili jsme. „První vzorek nebude ten nejslabší?“ BYL! (až na malou výjimku). Ale degustační řada je zde prostě jen trochu posunuta na jiný Level. ;) Vyprávění o pivech bylo barvité a závěrečný (úžasný) imperial stout barikovaný rumem se zdál stále silnějším a silnějším…  Psát o dalších místních pivech (kdy také některá z nich již třeba nikdy ani uvařena nebudou) je tak trochu nesmysl. Co ale smysl má, je piva z tohoto pivovaru vždy ochutnat, ať už na ně natrefíte kdekoliv. Nudit se s nimi určitě nikdy nebudete!

Konec konců – platí to všeobecně, k pivům z řemeslných pivovarů Estonka se rádi budete vždy vracet. Jen musíte doufat, že se ceny za pivo vrátí na původní úroveň, a nepřekvapí Vás tak, že kvůli daním, dnes estonští malí pivovarníci své pivo sice uvaří doma, ale poté ho odvezou do Lotyšska, tam ho zabalí a prodají (levněji) zpět. Pobaví i obcházení zákazu televizní reklamy na alkohol. Prostě standardní pivní reklama – pouze na konci se objeví lahev s etiketou na nealko a oznámením, že jde o pivo s 0% alkoholu. To že se tam objeví piva, která znáte a vlastně neznáte – je věc jiná. Nebo jste snad již někdy slyšely o řezaném nealkoholickém pivu Velkopovického Kozla? ;)

Přejezd estonsko-lotyšských hranic byl hodný k zastavení. Neb na lotyšské straně hranice jsou ohromné obchody s alkoholem (tolik druhů jsem nikdy na jednom místě neviděl), kam jezdí za levnějším alkoholem nejen Estonci, ale zejména Finové (a to přes celé Estonsko)! Mimochodem, ceny jsou tam zcela srovnatelné, s těmi našimi.

Poslední zastávkou tohoto dne byla Riga, resp. její pivovar Ziemelu Enkurs (Severní kotva). Zajímavé prostředí pivního baru, chuťovky k pivu, celý pivovárek na pár metrech čtverečních, mladý ambiciózní sládek, velké plány a bohužel nejslabší pivo po celé naší cestě. Ani vedro a naše velká žízeň nepomohl jako faktor pro lepší ohodnocení zdejších piv. Unavený ležák, nevýrazný Weizen, příliš sladový Amber Ale a jen relativně dobrá IPA. Není tedy divu, že pivovárek jsme proběhli za chvíli, již kvůli tomu, že právě začalo čtvrtfinále MS v hokeji s Německem. Ostatní lotyšské pivovary jsme v oficiálním plánu neměli a těšili se, jak si je hromadně užijeme další den, na Laatvija Beer Festu, což byl konec konců hlavní cíl naší cesty.

Historické centrum Rigy je nádherné, stejně jako impozantní mosty přes Daugavu, či největší tržiště v Evropě, v halách, kde se kdysi vyráběly vzducholodě Zeppelin. Festival je v samotném centru města. Přemítali jsme, zda by např. v parku centru Prahy, mohl takový festival také být. Samozřejmě ne, což je škoda. Každé další vedení pražské radnice jen přitvrzuje a zakazuje a těší se na mrtvé večerní město, plné důchodců, co sem budou jezdit poslouchat Mozarta, či Smetanu…

V Rize je plno skvělých pivních míst, i pivovarů. Jmenujme zejména EasyBeer bar a nebo sortimentem rozmanitý pivovar Labietis. Ty nesmíte minout. U nábřeží je též pivovar Stargorod, který odkazuje na českou kuchyni a český typ piva. Spodně kvašené ležáky byly do jisté míry příjemným zpestřením a skutečně pivem na žízeň, ale český typ piva v tom opravdu nehledejte. Stejně jako jsme nenašli v jídelním lístku žádné typicky české jídlo. ;) Měděná varna vévodí sálu a je milé, že na požádání Vás zdarma kdykoliv (pokud to jen trochu jde) sládek provede pivovarem. Nešvarem jsou zde ale plazmové televize, na kterých běží sportovní přenosy a jejich umístění Vás leckdy skutečně překvapí. Např. na pánských toaletách, kde jsou přímo zabudované do „žlábku“ na který si pánové ulevují. Zde o gól při přímém přenosu nepřijdete skutečně nikdy. ;)

Festival Laatvija Beer Fest začínal od 14.00 hod a byl otevřený o víkendu až do 3.00 hod ráno. Vzhledem k tomu, že na ploše bylo cca 50 stánků – a mezi nimi i velcí výrobci, nic moc jsem nečekal a říkal si, že mi možná budou stačit jen 3-4 hodiny. Nestačily. Festival se sice na začátku jen pomalounku rozbíhal, ale jeho atmosféra stále více gradovala a strávili jsme zde pohodových 8-9 hodin zábavy ( a to jen za 3 EURa vstupného). A hlavně jsem zde objevil plno nových úžasných piv a pivovarů. Ten zcela nejlepší, byl garážový pivovar (asi 50km od Rigy) Indie Janis, prezentovaný zde jen malým stánkem, připomínající stánky s kávou. Nicméně v průběhu večera s nejdelší frontou na pivo. Nebylo se čemu divit. V TOP3 celého festivalu (za mne) se jeho výborná, krásně hořká a aromatická Doubble IPA (7,7% alk.) dělila o první místo s Imperial stoutem Malduguns (6,9% alk.), výrazně kávovým, s lehce nakuřovaným sladem. Třetí příčku obsadil překvapivě tmavý speciální ležák z pivovaru Tálavas, dělaný trochu ve stylu Dry Stoutu. Většina piv byla  velmi dobrá (úžasné ale jen některá). Bohužel zažil jsem i zklamání. Nejhorší pivo, které jsem měl možnost na festivalu pít, bylo jinak z chváleného pivovaru Labietis a to jejich Spiced Pale Ale (6.6% alk.) pro jeho nevhodnou kombinaci. Nepříjemné, štiplavé a s příměrem, jako by jste si v pivu rozpustili Tabasco.

Na festivalu se piva čepovala do plastových kelímků, ale bylo možno si zakoupit i skleněnou degustační sklenici. Počasí přálo, vedle piva bylo možné ochutnat místní speciality, vyzkoušet si některé dovednosti, kapely které ten den hrály, příjemně dotvářely atmosféru v této oáze, uprostřed města. Nejvíce návštěvníků bylo samozřejmě v čase cca 17-22 hod, kdy člověk musel občas zkousnout malou frontu u výčepu. Přesto se tu cítil stále dost komfortně, kvůli volnému místu na trávnících okolo. Snad jedinou nevýhodou mohl být menší počet toalet, ale to byla skutečně drobnost. Hledáte-li nové pivní zážitky a skvělou atmosféru, je festival pro Vás dobrou volbou. Pokud jdete jen za TOP pivem, pak musíte přeci jen jet třeba na Zythos do Belgie. ;)

Další den naší cesty byl věnován pouze jednomu pivovaru, v bývalém hlavním městě Litvy – Kaunasu. Který se mimochodem v centru města kompletně rekonstruoval, což nám způsobovalo poměrně velké problémy při při ubytování. Nicméně ne tak velké, jako samotné ubytování. Nejde totiž nezmínit zdejší hotel Metropolis, který se zcela jinak tváří na webu ( krásné zmodernizované pokoje ) a zcela jiná je realita (staré pokoje, upadlé zásuvky, zalepená izolepou okna, zašlé koupelny, díry po kabelech atd. ). Ale ten jeden hezký nafocený pokoj tam možná také mají… ;)

Samotný malý rodinný pivovar Arynys Brewing (s výstavem 500hl) byl až za městem, za vodní nádrží Kauno Marios. Velmi příjemné prostředí restaurace, které vévodila měděná dvojnádobová varna „rušilo“ jen pódium s „gogo“ tyčí. Prostor byl evidentně multifunkční. ;) Pivovar, stejně jako většina pobaltských minipivovarů,  vznikl po roce 2013 a to vlastně zcela náhodou. Majitelé se dostali k levné „secondhandové“ technologii, kterou zakoupili pouze jako zboží pro další prodej. Protože ale zájemci nebyli a prodej se vlekl, rozhodli se nakonec majitelé, že si pivovar sami zprovozní. Se stavbou pivovaru se však výrobou piva zcela nadchli a začali vařit piva dle svých i starých receptur. Přímo ve sklepě jsme ochutnali mangový American Pale Ale – Mango Milkshake, s laktózovou sladkostí a vůní manga z ovocných pektinů, plné husté bílé pěny a velmi osvěžující.

Další piva (díky rekonstrukci přímo v restauraci) jsme posléze degustovali přímo v centru města, v hotelovém pivním baru Amberton. Přivítat nás přišla celá pivovarská rodina a čekal nás (aniž bychom to tušili) největší gastronomický zážitek v celém Pobaltí. Moderovaná degustace pana sládka totiž zahrnovala dokonalé (skutečně úžasné) párování piva a jídla. Tak sladěné pivní chutě jsem nikde nezažil a „chuťovky“ k pivu byly nejen dokonalé, výborné, sehrané – ale ještě naaranžované v 5i hvězdičkovém stylu. Ochutnali jsme skvěle pitelný místní ležák, vynikající krásně aromatickou Americkou IPu, exkluzivní archivní Brut Ipu (s plzeňskými a pšeničnými slady – a s vločkovou rýží a kvasnicemi Sauvinon) a výrazně čokoládový, s lehkými švestkovými tóny – Imperial porter (7,7% alk.). Vše dokonalé. Debatovali jsme zde i na téma Baltic porteru. V průběhu cesty jsme se totiž setkávali s různými výklady a jednotliví sládci v různých zemích k tomuto pivu přistupují individuálně. Zejména z hlediska síly nápoje. Baltic porter prostě zde ne vždy znamená velmi silné pivo. Spodní kvašení sice dominuje (a mělo by být), ale ani to nebylo někde dogma, jak se ukázalo.

Večer příjemně utíkal, a ač již znavení po mnoho dnech cestování a zážitků, krátce jsme ještě prošli večerním sobotním Kaunasem, kde zejména mládež byla v akci. Možností kde si dát dobrý pivní mok je více, za mne doporučuji degustační bar Genys (Taproom), kde mají hned 8 piv na čepu ze stejnojmenného a sortimentem rozmanitého pivovaru.

Do Prahy nám zbývalo přes 1000km a poslední noc po cestě,  v polské Lodži. Ještě před tím jsme zastavili v malém rodinném „vesnickém“ pivovárku Bednary, s krásnou venkovní (jen sezónní) restaurací. Pivovar s krásnou nerezovou (500l) varnou  s plynovým ohřevem, ověnčený mnohými cenami z různých „craft“ soutěží. A protože jsme již byli v Polsku (nikoliv o mnoho kilometrů severněji), změnil se i výrazně poměr sudového a lahvového piva. Zatímco v Pobaltí převažují v minipivovarech často lahve, zde již výrazně sudové. Pivovar Bednary v sudech dělá přes 80% své produkce a vozí pivo po barech v širém okolí. Pili jsme zde skvělou IPu, american Dry stout i weizen. Pivovar samozřejmě dělá i dnes tak populární kyselá piva.

Poslední den cesty byl zde (k lítosti všech)… Příjemnou tečku nám udělal pivovar 100mostow ve Wroclawi, se skvělou atmosférou, kterou vytváří „terasový“ výhled na celý pivovar pod Vámi a krásně udělaný bar s asi deseti výčepními kohouty. Zde jsme nejen skvěle poobědvali a rychlý a milý personál dokázal rychle obsloužit celou naši skupinu, takže jsme měli možnost oddegustovat ještě mnohá jejich piva. Vše ve vynikající kvalitě. Prostě pojedete-li okolo – určitě se zastavte… Ale o tom zase příště… Už i tak toho bylo napsáno více než dost.. ;)

Tomáš Erlich

 

 Odkaz na fotogalerii zde:

(Pivovar Pühaste, spolumajitel pivovaru Edgar Laagriküll a Miloš Hrabák, náš průvodce)