Pivní průřez Dánskem a Mikkeller festivalem….

Znáte tu známou hlášku… Pije jako Dán. Ale jak takový Dán vlastně pije? A jak pije pivo, resp. jaké pivo? Otázka nám nedala spát, a tak jsme se rozhodli na začátku května tohoto roku, vše otestovat přímo na místě. A o tom je dnešní reportáž.

Na poznání, jak se pije (pivo) v Dánsku, jsme měli 5 dní a celkem deset domluvených minipivovarů. A k tomu tradiční Mikkeler Beer Celebration v Kodani, plný úžasných piv, zejména z USA, Anglie a Skandinávie. Ale o tom později.

Že se vedle piva pije v Dánsku hodně i tvrdého alkoholu (oblíbený je zde zejména gin) se všeobecně ví, proto nepřekvapí, že mnohé pivovary byly spojené s lihovarem. Stejně tak to měl i náš první pivovar po cestě (a po dlouhém nočním přejezdu skrz Německo), pivovar Trolden, na samém kraji Koldingu. Na pivovaru je vidět, že je poměrně nový (založen v roce 2005), moderní a že peníze na jeho stavbu nescházely. Koncipován byl z ekonomických důvodů rovnou i s domácí palírnou, protože „schnaps“ prostě vydělává víc. Název pivovaru odkazuje na blízkou zaniklou železniční trať (Troldhede-Kolding-Vejen) a její místní zastávku. Proto nepřekvapí název mnohých piv (COAL WAGON, LEMON EXPRESS či lékořicový stout OLD STEAMTRAIN, dokvašovaný v lahvi). Základním nosným pivem (jako jinde v Dánsku) je Brown Ale (Coal Wagon) s 5,8% alk., a 20 jedn.IBU. Bez tohoto pivního stylu prostě zde pivovar nemůže uspět. Trolden vaří 8 stálých piv (mimo jiné i stolní pivo, lehký Ale s 3,9 procenty alk.) a 2 sezónní piva. Všechna piva jsou sice dobrá, ale nějaká výjimečnost zde prostě schází. Zřejmě víc lásky věnují v pivovaru rumům a ginům, které zde pálí na přání a zrají několik let v dubových sudech v samostatné budově, než si je jejich majitelé budou moci vyzvednout…

Druhá zastávka naší cesty vzbuzovala velká očekávání již dopředu. Pivovar Bogedal (z roku 2004) se prezentuje jako kompletně rukodělný provoz, bez jediné automatizace, využívající pouze kladek a gravitace. To už samo o sobě by byla více než zážitková exkurze, ale zdaleka to nebylo vše. Na pivovar, který je součástí odlehlého statku k němuž vede jen polní cesta, neodkazuje jediná cedule, reklama, či směrovka. V okolí ani živáčka, ani na velkém dvorku. Jen místní vlčák nás přišel postrašit. „Je to tu takové tajemné“, chtělo by se říct a to jsme ještě netušili, že po vstupu do šerých místností pivovaru (bývala zde jatka) si budeme připadat spíše jako v hororových filmech typu SAW, či HOSTEL. Všude řetězy, kladky, zaseklá sekyra ve špalku, vše ve tmě. Varna pod kterou se topí přímo dřevem je ve tvaru koňské hlavy, s červenýma slídovýma očima, které rudě a až hrůzostrašně žhnou při varu do celé místnosti. Viděli jsme mnoho na našich cestách za posledních deset let, ale toto byl bezesporu náš nejbizarnější zážitek ze všech.

Nicméně majitelé si na rukodělné výrobě skutečně zakládají a i plnička a etiketovačka lahví, ač vypadá jak na elektrický pohon, je poháněna pouze ručním točením kola. Provoz pivovaru obstarává pouze jediná osoba, jeho družka se stará o obchod a případné domácí catering. Vaří se zde poměrně široký sortiment piv, ale většina jsou speciální piva dokvašovaná v lahvi, vhodná k archivaci. Inspirace Belgií se zde nezapře. Slabší povahy poté chci uklidnit, že ač pivovar vypadal strašidelně, všichni jsme jeho návštěvu přežili a pokud jsme se snad nemohli chvíli hýbat, tak jen proto, že skvělé pivo v kombinaci se spoustou domácích dobrot a pohostinností paní Gity, nám neumožňovalo hned odejít.. 😉

Poslední pivovarskou zastávkou prvního dne byl restaurační minipivovar Fredericia, kousek od přístavu ve stejnojmenném městečku, který v roce 2019 založili dva přátelé, kteří se potkávali po místních pubech a snili o tom, že vytvoří v městečku místo, s pivy z malých pivovarů. Vedle multivýčepové restaurace (v nabídce byl v době naší návštěvy např. Rohozec) tak zároveň vznikl i mikropivovar, který dnes vaří rozmanité portfolio piv. Základní idea pivovaru je: mít na čepu stále jiná piva a jiná piva vařit. Vaří se zde cca 3x měsíčně a mnohá zdejší piva jsou inspirována Anglií. A ač možná se zde nevaří zcela mimořádná piva, všechna byla neuvěřitelně pitelná, vybral bych např. jejich Kölsch, či American NE IPA.

Poznámka: První noc jsme se ubytovali v Koldingu, což je bohužel spíše takové nudné a ospalé městečko, tedy nic pro milovníky piva, nočního života a zejména craftových pivnic.

Další den jsme zahájili v domácím pikopivovárku Thors Hal Bryghus Assens. Rodinnou atmosféru ještě více navodilo krásné počasí a připravené posezení na jejich zahrádce, včetně domácího koláče (sakra, proč jsme se tak přejedli při hotelové snídani). Samotná technologie pivovárku byla tak různě „rozházená“ po zahradě a malé chatičce na kraji. Pivovar si založili manželé v roce 2018 a přestože pan spolumajitel Niels Hostrup je sládkem samoukem, díky věhlasu jeho piv, dnes už vaří i profesionálně v nedalekém dalším malém pivovaru.

Název pivovaru je inspirován historií Assensu, kdy odkazuje na již historickou firmu z 19.století na výrobu traktorů, podobně pak jsou pojmenována místní piva. Prvním místním uvařeným pivem byl English Porter a proto se každý rok na výročí vaří znovu. Nejoblíbenějším pivem mezi jeho štamgasty (většinou sousedé 😉) se stal Bock a samozřejmě silný Brown Ale. Proto se vaří nejčastěji. Místní piva byla skutečně skvělá a skvělou sladovou chuť jeho (doppel)bocků mohu potvrdit. Pan sládek se neopomíná vracet i k již dávno zapomenutým pivním stylům a celkem jich uvařil již 24! A přestože bylo stále ještě ráno, velmi rád si s námi pivo vychutnával. Když má sládek pivo rád, není se co divit, že pak vaří takové dobroty. A pro společnou fotografii dokonce donesl několik lahví českého Cvikova. České pivo najdete skutečně všude.. 😉

Největší zážitek z cesty nás čekal v pivovaru Midtfyns, který jako jeden z mála jsme již trochu znali, již proto, že jeho piva jsou dokonce v knize Adriana Jonese – 1001 piv, která musíte vypít, než zemřete. Pivovar sice vznikl v roce 2005, ale za skutečný začátek bych spíše označil rok 2006, kdy ho převzal (a dodnes vlastní) neuvěřitelně charismatický, svérázný a stále vysmátý majitel Eddie Szweda (dále prostě je  Eddie), který se dle mne usmívá i při spaní. No, také bych se usmíval, mít tak skvělý pivovar. Mimochodem, s příchodem Eddieho a jeho nápadů, pivovar během velmi krátké doby začal získávat mnohá odborná ocenění.

Pivovar je moderní, s klasickou dvou-nádobovou varnou dánské firmy JTM Brew , slady používá zejména dánské, ale také anglické, německé a dokonce prý i polské… Roční výstav je 4.500hl a 90% produkce jde samozřejmě do lahví (berou české, od firmy O-I Czech Republic). Kapacita umožňuje pivovar pronajímat, vaří zde hned 4 létající pivovary. Přesto se plánuje rozšíření, resp.stavba nové varny. Pivovar má 2 sládky, celkem zaměstnává 6 lidí.

Vaří se zde skutečně nepřeberné množství pivních stylů, můžete si vybrat cokoliv, nicméně mírně převažují americké pivní styly. Za mne (a to jsme ochutnali sotva třetinu nabízených druhů) bych vyzdvihl Jubilejní IPL (5,5%  alk.) s Eddiem na etiketě, pak povedený Helles bavorského střihu a zejména robustní X-Porter (8% alk.), lehce zauzený a s lékořicovými tóny a nebo Imperial Stout (9,5% alk.), krásně pražený, čokoládový a provoněný dubovým dřevem, se kterým dozrává. Určitě se též vymyká Chili Tripel (9,2% alk.), netradiční spojení s tímto belgickým pivním stylem, kde jemná pálivost překrývá tolik typické slabší tělo se silným alkoholem.

Pivovar Midtfyns se musí  zažít přímo na místě. Protože teprve když se Eddie vzbudí – to bylo okolo oběda 😉 – začne to pravé pivní show..  A pokud by náhodou se na pivovarském dvoře sešli vedle Eddieho např. herecké ikony jako Angelina Jolie, či George Cloony, vězte, že by nikoho nezajímaly. PS: A již jsem zmínil, jak drahé je dánské pivo? Říká se, že je jedno z nejdražších v Evropě. No, asi je to jen pomluva. Zde bylo třeba zcela zadarmo.. 😉 Ediie, děkujeme!

Na předchozí úžasný zážitek se bude špatně navazovat, mysleli jsme při zpožděné cestě do posledního pivovaru, pivovaru Thuro na stejnojmenném ostrůvku. Dali jsme si „pozdně-odpolední“ oběd a na přímém slunci se začínala projevovat naše lehká únava. Naštěstí jsme se po úvodním pivu přesunuli do chládku prostor pivovaru, založeném v roce 2015 v bývalém koloniálu, kde proběhla nejen prohlídka, ale i moderovaná degustace místních piv, od pánů sládků-majitelů. Ochutnali jsme tak např. svěží Witbier, sladové zajímavé perníkové Ale, hutný výborný Bock a nebo „český“ pils. Na český pils/ležák jsme později narazili ještě často, zejména na MIkkeler festivalu, ale co naplat. Dánové umí skutečně vynikající piva, ale ty ležáky prostě neumí ani oni..

Příjemná prohlídka a degustace skončila, stejně jako náš další pivní den a rozloučení u piva bylo více než srdečné. A další den začal kupodivu zase u piva.. 😉 Ač v centru města (Ringsted), ač v budově bývalé velké sýpky kupeckého domu, nemohli jsme pivovar hned tak najít. Krčil se za pasáží historických domů, a ani malý vchod příliš moc nenaznačoval. Ale pan majitel za pultem malé místnosti, kam se zároveň vešla i celá technologie, nás již očekával, stejně tak řada všech jeho piv určených k degustaci. Pivovar používá klasickou anglickou varnu (zde od spol.ABUK) a „zaměstnává“ pouze pana majitele a jeho sládka. Výstav pivovaru je 350hl.

Název pivovaru Dagmar (zal.2005) čerpá ze středověku, kdy v roce 1205 přišla do Dánska právě do Ringstedu česká princezna Dagmara (1185-1212), která se zde provdala za Valdemara Vítězného, váženého to evropského krále. Historie tohoto královského rodu se odráží i v názvech většiny místních piv.

Bezesporu nejlepším místním pivem byl (nepřekvapivě) – Brown Ale s 5,2% alk. Krásně vyvážená karamelová sladkost, sladovost, hořkost, krásná barva…  Nejvíc z naší skupiny se ale kupovalo pivo Fader Abraham, kde je i svůdně zobrazená princezna Dagmara. Otázkou tedy je, zda tak ostatní účastníci činili kvůli etiketě, či kvůli pivu samotnému ( NE IPA – ale pouze s 4,4% alk.). Ono vůbec zde mnohá piva měla méně alkoholu, než bych čekal. Např. Porter mi zde přinesl velké zklamání (ač jsem se tak těšil), skutečně výrazně prázdný, bez čokoládových tónů, bez ovocné kyselinky a slabý. Ještě že to spravil místní Imperial stour… 😉

Pan majitel sice působil trochu nervózním dojmem, nicméně byl neuvěřitelně pohotový, rychlý a pohostinný. Horší to bylo s panem sládkem, kterého neobveselily ani mé vtipné hlášky (že by to bylo tím, že jsem je říkal v češtině? 😉 ), ani vtipy a dotazy v angličtině od ostatních účastníků a dokonce ani čepované české pivo z našeho autobusu mu nevykouzlilo tolik očekávaný úsměv, spíše úškleb – „no to je dost, že  jedete, konečně budu mít klid… „ Ale i tak se návštěva myslím povedla..

Předposledním pivovarem před Kodaní, byl mikropivovar Musicon v Roskilde, seskládaný vč.pivního baru a zázemí, z kontejnerů. Nachází se v poněkud syrovém, skejťácko-umělecké čtvrti města, kde pan majitel dobře odhadl situaci a svůj pivovar postavil dříve, než se zastavělo okolí alternativním bydlením, či třeba koncertní halou. Získal tak dokonalý náskok, před případnou konkurencí. Název – vzhledem k místu je pak logický. Pivní bar nabízí 14 místních čepovaných piv, příští rok se bude rozšiřovat do horních pater (horních kontejnerů😉). Je vidět, že celý komplex je zaměřen zejména na mladé návštěvníky (i obsluhující personál vždy tvoří pouze studenti).

Celá technologie pivovaru zaujímá dva propojené kontejnery a je s podivem, na množství vařených piv, ale také nárazově vypitých 😉, že vše stíhají (mají 8 malých tanků) a celkový výstav pivovaru je 600hl.

Piva byla velmi obstojná (samozřejmě až na typ českého ležáku). Určitě nejlepší pak byl místní Doppelbock a Maibock. Skutečně lahůdka. Piva nelahvují, ale stáčí do plechovek, s jednoduchým, ale barevně poutavým designem. Pan majitel byl praktik ve všech ohledech a nezapomněl nám dát plno rad k festivalu v Kodani, kde v Kodani najdeme jeho pivo a jak se na něj máme všude i jinde ptát, aby si ho objednávali další puby.. 😉

Počasí se zhoršilo, zatáhlo se – snad jakási předzvěst, že jedeme do vězení. Sami a dobrovolně. To se tak často nestává. Ale čekal nás minipivovar Slowburn, postavený přímo v útrobách světově známé bývalé věznice Vridsløselille, která slouží jako kulisa k mnoha filmům a vypadá jako když v jejich útrobách se tísní stále plno vězňů. Naštěstí se v ní (jedné její části) tísní dnes jen CK tanky a varna. (Mimochodem celá věznice se ale pomalu přeměňuje v kulturní a živé místo této předměstské části Kodaně).

Jde o zajímavé místo s dlouhou historií a pivovar je družstevní, patří skupině všech jejich zaměstnanců. Na vězeňském nádvoří je plno míst k venkovnímu posezení, v připojením domku k hlavním budovám je pak výčep s malým prodejem a malou kuchyní. Rozmanitost místních skvělých piv je skutečně velkolepá, také proto zde vaří více sládků. Nejzajímavější jsou pak kreslené etikety plechovek, plné motivů zvířat a rostlin. Jsou skutečně nádherné. Zřejmě by se dobře prodávaly i se špatným pivem uvnitř, což ovšem není tento příklad.

Tím ovšem klady místa končí. Bohužel nelze nezmínit i ty mínusy. Na pivovaru je vidět jeho alternativnější vlastnictví a jakási progresivistická politika, kdy za naší návštěvy byl pivovar doslova protkán propalestinskými plakáty a letáčky. „Jsem ještě v pivovaru?“ říkal jsem si uvnitř výčepu (z kterého opravdu do pivovaru neuvidíte). Dalším problémem byl chaos za pultem a zejména personální obsazení – protože víceméně v jednom člověku, se opravdu nedá obsluhovat 50 lidí. Tedy čepovat jim piva, prodávat piva s sebou, inkasovat a ještě dokonce vařit, byť jen velmi jednoduchá jídla. A stejně jako nás opustil předčasně sládek, který kamsi spěchal, opustili jsme trochu předčasně pivovar i my. Také jsme spěchali. Do Kodaně. Na pivo.

A protože čas pokročil a další den nás čekal samotný Mikkeler festival, stihl každý jen něco. Někdo zavítal do multivýčepové resturace s velkou zahrádkou Fermentoren, jiný do vyhlášeného pivovaru WarPigs a jiný hned za rohem do pivovaru ABEN, kde je výčep i celá restaurace  přímo protkaná pod technologií pivovaru, pod CK tanky, pod varnou…. Velmi zajímavý model a plno skvělých piv. Mimochodem, svá „barikovaná“ piva vyrábí v místě původního pivovaru v Koldingu, kde mají sklad s dubovými sudy. (No, alespoň to tak tvrdí). A někteří došli ještě o kus dále, do známého zábavního parku Tivoli, kde je pivovar Bryggeriet. Ale kdo tam nebyl, prý zas o tolik nepřišel. (Tedy znovu – alespoň to tak dotyční tvrdí).. 😉

Velké finále je zde! Následující den jsme většinou celý věnovali známému Mikkeler Celebration festivalu, konaném v budově bývalé tržnice a jatek, kousek od Hlavního nádraží. (Ti co nešli s námi, tak jen proto, že si včas nekoupili vstupenku a na místě již bylo dávno beznadějně vyprodáno). Festival je dvoudenní (Pá-So) a skládá se ze čtyř čtyřhodinových bloků. Dopolední (10-14hod) a odpolední (16-20hod) a sobotní večerní Afterparty. Platí se sice poměrně vysoké vstupné, ale veškerou následující konzumaci již máte zcela volnou (degustuje se po vzorcích 0,1l). Všechny pivovary na ploše musí vždy alespoň jedno pivo na čepu vyměnit, aby i účastníci, kteří si koupí lístek na všechny čtyři bloky, měli možnost stále ochutnávat nová piva, což je velmi vstřícné k návštěvníkům co si koupí všechny vstupu po oba dva dny. Start každé části startuje oznamuje odpálení barevné dýmovnice u vchodu, shodující se s barvou příslušené identifikační pásky na ruce hostů.

Již půl hodiny před začátkem se před halou tísnili tisíce nedočkavých fanoušků dobrého piva, kteří se s otevřením vstupu valily dovnitř jak povodeň a ihned tvořily fronty před výčepy, kterých bylo na festivalu asi 60 a každý nabízel minimálně dvě piva. Jenže fronty se dle mne tvořily tak nějak divoce (jako je divoký celý festival – ve stylu: honem urvi co můžeš ). Nevím, podle čeho vybírali piva Dánové, my to nechávali náhodě a chodili tam, kde zrovna nebyla žádná fronta. Protože u jednoho výčepu stála třeba půlhodinová fronta a u druhého – též se skvělými pivy, bylo úplně volno….

Festival nemá žádný katalog piv a pivovarů, tedy dělat si poznámky a známky u degustovaných vzorků znamená vše si fotit, vše si složitě vypisovat do bloku. To mi vadilo ze všeho nejvíc, ještě více, jak narvaná hala k prasknutí, zejména v její dopolední (nejlevnější) části. Samozřejmě velké množství lidí v poměrně nízkém prostoru znamenalo značně vydýchaný prostor a velké vedro, což též nebylo nejpříjemnější.

Celá jedna velká festivalová část patřila Budvaru, který s pivovarem Mikkeler úzce spolupracuje a který zde prezentoval klasickým výčepem se sklem 0,5L a českým ležákem – pod heslem ROK LEŹÁKU. Atmosféru místa vhodně doplňovala decentní hudební produkce a vedle stánku s propagačními předměty zde fungovalo i tetovací studio, kde Vám během festivalu vytetovali jednoduché vzory, či i přímo logo festivalu. Prezentovali se zde zejména americké pivovary, místních dánských bylo poskrovnu. Ale rozmanitost pivních stylů byla ohromná. Sehnat se daly i „české“ světlé i tmavé ležáky v provedení mnoha pivovarů z různých zemích. Rád jsem je pro srovnání ochutnával. Bohužel k našemu ležáku – i zde měly všechny daleko.

A která piva dle mých poznámek byla ta úplně TOP? Vrcholem dle mne bylo pivo Irrefutable Hype, z amerického Olohy Brewing, což byl žitný barikovaný Double Imperial Stout (14% alk.) s pečeným, čerstvým a kandovaným kokosem. Tomuto pivu jsem jako jedinému dal známku deset z deseti. Těsně pod vrcholem pak skončilo pivo z téhož pivovaru, Irrefutable Logic: Peanut Butter Cup (13% alk.) – tedy Barrel Aged Double Imperial stout, plné arašídového másla a vanilky. Zcela vynikající pak byl i Harmony, Barrel Aged Imperial Stout (12% alk.) z polské Pinty a nebo BQE 2023 Banana Pudding (14,2% alk.) – Double Imperial Stout, či Human Potential (10?3% alk.), z amerického Resident Culture Brewing Company, což byla Hazy Tripel IPA.

A na opačném konci? Zmiňovat tyto piva nebudu, ale vedle úžasných piv se bohužel sem tam našla i piva vyloženě špatná. Naštěstí jich bylo velmi málo. Co k festivalu dodat? Jsem rád, že jsem zde byl. Na druhou stranu je to ten z festivalů, který si příště již ujít nechám. Schází zde prostě pověstný „klid na práci“.. 😉

Po festivalu jsme vstávali hrozivě brzy, abychom včas stihli trajekt a dojezd do Prahy. A také – ještě jeden dánský pivovar (opět s palírnou) a to již těsně u přístavu ve Falsteru. Stejnojmenný minipivovar s lihovarem vlastní majitel a sládek v jedné osobě, pan Martin Iversen s paní a ač vyučený sládek, je lehce cítit spíše vyšší zájem o destiláty, než o pivo, ač místní vřesový bock, či Imperial stout podávaný s kouskem čokolády byl skutečně úžasný. Většinu piv si ale vaří majitel ve větším pivovaru MØNo pár kilometrů dále a proto se může pyšnit prodejem až 100.000.lahví za rok. Sudy s ušlechtilým alkoholem poté zrají v chlazeném boxu v rámci příjemné schované zahrádky za budovou. Etikety alkoholu i piva zdobí díla jejich umělecké dcery.  Pivovar vznikl v roce 2016 a místní jsou hrdí, že se do městečka vrátila výroba piva a lihovin přesně po 100 letech! Škoda, že bylo tak málo času a tak jsme poděkovali za veškerou pohostinnost a vyrazili směr Praha.

Dodatek: Cestou do Prahy, hned za Rostockem po přejezdu trajektem, jsme ještě krátce zastavili v německém pivovaru Maennerhobby, což je víceméně zcela nový nádherný pivovar, lihovar, prodejna, restaurace v jednom – prostě neuvěřitelné hračkářství pro pány (dámy prominou), které prostě musíte vidět a zažít. Vše v luxusním provedení. A proč o něm píšu v souvislosti s Dánskem? Protože jak jsem již zmiňoval, Dánové umí velmi dobře vařit pivo, ale ne „české“ ležáky. Tak zde nás naopak místní Pils doslova usadil na židle. Skvělý a lepší, než mnoho českých.

A jak tedy pije Dán? Jako Čech, který pije jaké Dán… 😉

 

Bohatá fotogalerie z cesty je k vidění zde: