Období 1939 – 1947

Areál pivovaru Světovar byl v roce 1941 zabrán pro vojenské účely. Stejně tak byly jako skladovací prostory pronajaty pro potřeby armády (ale také Škodě Plzeň) rozsáhlé prostory sladoven, část sklepů a 80 železničních vagonů. Škodovy závody po válce kompenzovaly pronájem a spotřebu energie dodávkou 240 tun hnědého uhlí.

* Už v říjnu 1941 bylo rozhodnuto, že se v příštím roce – vzhledem k válce – jubilejní oslavy 100 let Měšťanského pivovaru konat nebudou. A tak se počátkem října 1942 omezily pouze na tichou mši v kostele sv. Bartoloměje a na pocty dlouholetým zaměstnancům podniku.

* Investice se takřka zastavily, peníze se dávaly jen na nejnutnější údržbu budov a provozního zařízení, šetřilo se na všech stranách: symbolické pro válečné poměry bylo zachování jediného osobního vozu s pohonem na benzin (na čištění trubek u hostinských), ostatních 19 aut podnikové dopravy jezdilo na dřevoplyn.

* „Správa pivovaru s úzkostlivou péčí dbala nařízení o úsporném hospodářství uhlím a všemi provozními hmotami, zejména minerálními oleji…“ Podobně jako za předchozí války musel pivovar odevzdat k vojenským účelům 1 180 000 kg železného a ocelového materiálu, asi 40 tisíc kg mědi, 9 400 kg mosazi, 6 130 kg olova, dále bronz, ložiskový kov, hliník, kadmium, zinek a cín (nahrazeno náhražkovými hmotami).

* Zastavení vývozu do „říši nepřátelských zemí“ neměl kupodivu vliv na pokles výstavu piva – i v roce 1943 výroba zůstala vcelku na úrovni posledních předválečných let: zvýšený vývoz byl v době okupace příkazem výhradně určen pro Německo. Válečné časy ovšem způsobily zhoršení kvality piva a prudce se snižovala i jeho stupňovitost, až nakonec poklesla pod 4°. Ve výrobě piva se všeobecně rozšířilo používání náhražek, přesto bylo zdraženo. Do jeho ceny se započítávala tzv. válečná přirážka, která pro odběratele činila 80 haléřů na litr piva.

* Při náletech amerických bombardovacích letadel, určených Škodovce a hlavnímu nádraží v Plzni, zasáhly bomby v říjnu a zvláště pak v prosinci 1944 také Měšťanský pivovar. * Při prvním náletu v pondělí 16. října 1944 dopadlo přímo na pivovarské budovy pět bomb a na louky na levém břehu řeky dalších patnáct. Ty způsobily přerušení potrubí pitné vody z Roudné, ale i kabelů spojujících vodárnu s elektrárnou. V závodě byli zabiti tři dělníci: zedník Martin Kleisner a tesaři Václav Kraus a Václav Špelina. Jejich vdovám byla přiznána měsíční penze po 1 000 K.

* Ještě hrůznější ale byly následky dalšího náletu 20. prosince. Během pouhých několika minut po poledni spadlo na závod 25 tříštivých bomb (čtyři nevybuchly) a způsobily smrt čtrnácti zaměstnanců: úředníků Jana Němce, Vratislava Königa, Vladimíra Kocka, Rudolfa Ježka, Evy Valentové, Karla Klaila, dozorce Jaroslava Zoubka, šoféra Josefa Kučerovského, strojníka Karla Tykvarta, sladovnického Josefa Volfa, zřízence Josefa Nesnídala, kováře Václava Cinka a dělníků Josefa Křena a Emilie Šnebergové. Těžce byla poškozena administrativní budova, spilky a stoky, zcela zničena strojnická dílna, zřícením hrozil narušený komín. Provoz pivovaru byl na tři dny zastaven.

* Další obrovské škody způsobil noční nálet na 17. dubna 1945: na Měšťanský pivovar dopadlo 111 bomb, které těžce poškodily elektrárnu, sladovny, bednárny, železniční vlečku a vodárnu – Gambrinus měl rozbité takřka všechny výrobní budovy. Provoz podniku musel být na několik týdnů přerušen… Ještě v roce 1944 vyrobily oba pivovary 857 000 hl, v roce dalším

 

Plzeňské hospody

 

poklesl výstav piva jako důsledek bombardování dohromady na 415 000 hl, tedy více než o polovinu. Výše škody způsobená nálety byla po válce odhadnuta na 300 milionů předmnichovských korun.

Dodnes oblíbeným výletním místem Plzeňáků je Velký bolevecký rybník: v jeho vodách se výletníci rádi koupali už v 19. století. V roce 1921 tady na lesním pozemku (zvaném „na Potvorách“) postavil stavitel Karel Tomášek z Doubravky restauraci. Podnik, později pojmenovaný podle belgického přímořského a lázeňského města Ostende, získal Mešťanský pivovar už ve 20. letech minulého století za 450 000 Kč., které měly být během 25 let umořeny z výnosů pachtu, což se pak štědře vyplatilo.

* Starý zájezdní hostinec U Města Vídně na Palackého náměstí byl do nové podoby přestavěn v roce 1878 už s novou adresou v Kasární ulici 2. V přízemí bývala populární „Vídeňská kavárna“ (lidově „Vídeňka“): byla to typická velkoměstská restaurace a kavárna s nárožním vstupem – vpravo velká restaurace s výbornou kuchyní a pivním výčepem, vlevo kavárna, kde se scházely společnosti kulečníkářů, šachistů mariášníků… V nárožním domě bývala i pražírna kávy firmy Steiner a Fried, v roce 1940 od Marie Wengrové celý objekt i s „Vídeňkou“ koupil Měšťanský pivovar. „Byl učiněn prvý krok k uskutečnění záměru dlouho chovaného, aby se v Plzni zřídil vzorný výčep Prazdroje…“ zapsal tehdy pivovarský kronikář Karel Přikryl, což se také stalo. V 50. letech byl pak podnik z ideových či pseudovlasteneckých důvodů přejmenován na „Plzeňku“, ovšem Prazdroj se čepoval dál a mezi plzeňskými štamgasty se nový název nikdy neujal. K odstřelu celého bloku domů včetně „Vídeňky“ došlo kvůli připravované stavbě mostu v roce 1967.

Domažlický Deník 17.9.2013